Pokec

To jsme měli doma taky!

Fenomén domácího umění postihuje i ty z nás, kteří v jeho éře nevyrůstali. Některé dokonce fascinuje natolik, že podivné, podomácku vyrobené artefakty začnou sbírat. Na rozhovor pak přinesou překližkové hodiny, lakovaný samorost a svícen s Mickey Mousem vyřezaný z půlcentimetrové oceli. Ve sbírce sdružení Domácí umění, které na našem setkání reprezentovali Pablo de Sax a Klára Zápotocká, je podobných unikátů na půldruhého tisíce.
AddThis

Existuje oficiální definice domácího umění?
PdS: Domácí umění je vše, co lidé vytvářeli vlastníma rukama pro výzdobu svých domácností nebo domácností svých blízkých v Československu v období mezi lety 1948 a 1989. Je to naše vlastní definice, kterou jsme zveřejnili, a tím se stala oficiální. 
KZ: Zkrácená verze zní: Československý lidový design druhé poloviny 20. století. 
Domácí umění vznikalo i na Slovensku?
PdS: Ano. Dokonce se ani nedá přesně poznat, odkud který kus pochází. Hodně domácího umění původně vytvářeli vojáci základní služby, kteří byli rozmisťováni do posádek bez ohledu na to, odkud pocházeli. Například tyhle překližkové hodiny (vytahuje bohatě vyřezávaný artefakt ze dřeva a špejlí se zabudovaným budíkem) jsou vyřezávané z materiálu, který si vojáci brali z krabic na náboje. Po odchodu do civilu si tu dovednost odnášeli domů a stejné hodiny jste pak mohli najít v Čiernej pri Čope i v Plzni. 


Paní servírka, která přináší kávu: Ježiš, já se omlouvám, že ruším, ale přesně tyhle psíky z toho odpornýho chemlonu jsme měli doma taky! 


Proč je domácí umění omezeno na dobu socialismu?
PdS: Protože je podmíněno zvláštní situací, která za socialismu panovala. Neexistoval trh, obchody byly prázdné, když se v nich něco objevilo, tak to bylo drahé. Lidé ale měli zároveň spoustu volného času a v práci byl k dispozici materiál, který se dal odnést domů. To všechno dohromady způsobilo, že si lidé mohli – a museli – vytvářet artefakty sami. Před rokem 48 byla válka a poválečný nedostatek, lidé měli jiné starosti než si zdobit příbytky. Po roce 89 když někdo něco vyrobil, tak se to snažil prodat. Dnes už nic takového vznikat asi ani nemůže. Nedovedu si představit, že by si někdo ze Škodovky přinesl domů kus železa a zrecykloval ho ve svícen. 
Vysledovali jste nějakou časovou osu vývoje? Čím domácí umění vzniklo a čím zaniklo? 
KZ: Nějaký vývoj se dá vysledovat. Mezi nejstarší věci patří dětské lampičky a takovéto krabičky na šití, popřípadě šperkovnice (vytahuje krabici se zaklapovacím víčkem zdobenou vyšívanými vzory a třásněmi). Je na ní hezky vidět, co jsme dokázali při tvorbě umění využít. Ten průhledný plast, kterým je krabice potažená, je fólie, na kterou se pořizují rentgenové snímky. Někdo je přinesl z nemocnice, horkou vodou z nich odstranil fotocitlivou vrstvu a měl průhlednou plastovou fólii, která drží dodnes. 
Odráží se v domácím umění nějaké skutečné umělecké trendy? 
PdS: Hodně domácího umění bylo inspirováno soudobým designem nebo uměním. Nejvíc je to vidět koncem 50. let, kdy Československo sklízelo úspěchy s pavilonem na EXPO v Bruselu. Jelikož si u nás ale nemohli porcelánové volavky Jaroslava Ježka koupit, tak si je začali lidé vyřezávat ze dřeva nebo formovat z plexiskla. Brusel měl vůbec velký vliv, zaoblené tvary a diagonály se dají v domácím umění vysledovat ještě v 70. letech. 
Kdy zažívalo domácí umění největší rozkvět?
PdS: Zlatá éra byla 60. léta. Ta vedou v kreativitě, v pestrosti mate­riálů, v množství, prostě ve všem. Vznikali tu různí ti Švejci a Mikimausové z drátů. Postavičky z pivních zátek. Reliéfy z tepaných kovů. Sošky, svícny, samorosty. 70. léta už v podstatě jen opakují a používají jiné materiály, hlavně různé plasty a překližku. Domníváme se, že je to kvůli přítomnosti sovětské armády a většímu přísunu překližkových bedýnek s náboji. 
3-2018_cilichilli_Svet-ve-vate_Pokec_3C

Podařilo se vám vypátrat u nějakého ikonického předmětu původního autora? Někoho, kdo jako první ukroutil z drátu Švejka? 
Bohužel ne. Jsou to všechno naprosto anonymní výtvory. Něco jako anekdoty. Kdyby se někdo takový přihlásil, tak bych mu asi ani nevěřil. Málokdy se najde i konkrétní člověk, který něco vyrobil. Jen jednou se nám přihlásil pán, že by nám mohl tyto předměty vyrábět. My jsme mu vysvětlovali, že nestojíme o nové výrobky, ale o původní artefakty. On nějaké doma měl a několik nám jich i prodal, mezi nimi krásnou tabatěrku s integrovanou lampičkou, která se při otevření víka automaticky rozsvítila. Znát takto přímo autora a příběh, který se k předmětu váže, je ale úplná výjimka. 
A nedá se ani vysledovat oblast, ze které různé druhy domácího umění pochází? Vznikalo jiné domácí umění ve Slezsku a v západních Čechách? Na Slovensku? 
PdS: Ne. Opravdu vznikaly stejné věci napříč Československem. Jediné, co určovalo ráz tvorby, byly provozy, ze kterých se získával materiál. Například ve Strakonicích byla fabrika na motorové řetězy a díky tomu má dodnes spousta strakonických domů ploty svařované ze zbytků pásové oceli. 
Dá se plot považovat za umění?
PdS: Máte pravdu, že plot už je těsně za hranicí, kde se domácí umění mění v kutilství. Obojí vlastně vyráběli stejní lidé a jak ploty, tak různé sekačky z motorů od pračky a podobné nástroje jsou svým způsobem také artefakty. My jsme si ale určili kritérium, že budeme sbírat pouze předměty, které nemají primárně praktickou funkci a vznikaly především z estetických pohnutek. Máme tedy ve sbírce i lampičky nebo hodiny, protože ty zdobí, i když zrovna nesvítí nebo neměří čas. 
KZ: Dalším kritériem je, že domácí umění se omezuje na interiér. Plot tedy v naší sbírce nenajdete. On by se tam vlastně ani nevešel. Podomácku vyrobené ploty můžeme považovat za domácí umění v exteriéru, které pro radost dokumentujeme. 
Co vás vlastně vedlo k založení sdružení Domácí umění? 
KZ: Pablo našel v jednom rozbořeném domě UFO.
Prosím?
PdS: Opravdu. Bydlel jsem kdysi na Buďánkách, spoluvlastnil jsem tam jeden dům a vzal jsem do něj kamaráda, abych mu ukázal, kde jsem žil. Našli jsme v něm ze dřeva vyřezanou vesmírnou loď na podstavci z poklice od pneumatiky. Šli jsme pak s tím krásným kouskem do hospody a stěžovali si, jak už dneska takové věci nikdo nedělá a na ty staré se zapomíná. Nakonec se nás našlo asi šest, kteří se rozhodli začít domácí umění sbírat, katalogizovat, schraňovat a vystavovat. To bylo někdy v roce 2000. První oficiální výstavu jsme měli o sedm let později v galerii na Dobříši, během které jsme s podivem zjistili, že se nám lidé nesmějí a nevyhání nás z galerie klackem. To bylo impulsem k založení občanského sdružení, které funguje dodnes. 
Máte ambici založit vlastní galerii?
PdS: Ambicí máme spoustu. V ideálním případě bychom chtěli postavit někde v Praze šumperák a sbírku do něj nastěhovat. Anebo získat jeden sál ve zrekonstruovaném Uměleckoprůmyslovém muzeu. Zatím připravujeme aspoň novou verzi webové galerie domaciumeni.cz
a stálou výstavku asi stovky předmětů máme v Retromuzeu v Chebu. Což je pouhý zlomek naší sbírky. Ta čítá asi šestnáct set unikátních kousků.
Máte mezi nimi nějaké oblíbené? 
PdS: Já mám spíše oblíbené některé skupiny předmětů. Třeba věci vyráběné ze zátek od piva. Ty když vidím, tak neváhám a kupuji v podstatě cokoli. Stejně tak vždy kupuji hrady vyvrtávané z plexiskla. 
KZ: Mně vždycky udělá radost něco, co vidím poprvé. Některé předměty se vyskytují často a ve spoustě variant. Pak ale objevím třeba tadyto (vytahuje ručně malovaný svícen ve tvaru Mickeyho Mouse vyřezaný z půlcentimetrového ocelového plátu). A mám taky oblíbené samorostlé prso. 

3-2018_cilichilli_Svet-ve-vate_Pokec_2A

PdS: To je vážně krásné. Objevili jsme ho na blešáku v Kolbence. Pán za něj chtěl sto padesát korun, což mi připadalo moc. Doma se mi to ale rozleželo v hlavě a celý týden jsem si vyčítal, že jsem si takhle unikátní předmět nechal ujít. Naštěstí tam ňadro týden nato ještě pořád bylo.
A máte nějaký předmět, co vyloženě nemáte rádi? 
PdS: Vyloženě nemám rád drhané věci ze sisalu. Ty sbíráme jen ze sběratelské důslednosti, protože do domácího umění patří. Jinak se mi příčí jak materiál, tak i co z něj vznikalo. 
Vím, že jste domácí umění vyvezli i za hranice, dokonce proběhla výstava v New Yorku. Jak na něj reagují kunsthistorici, kteří neznají kontext jeho vzniku? 
PdS: V New Yorku na výstavu přišli lidi, co znají českou kulturu a brali domácí umění jako další střípek její mozaiky, společně s českým filmem, divadlem nebo designem. Podle mě velký rozdíl mezi domácím uměním a opravdovým uměním není, nebo je odděluje jen velmi tenká hranice. Pokud dnes sbíráme a vystavujeme v muzeích dejme tomu lidovou tvorbu z 19. století, tak proč bychom v nich neměli vystavovat domácí tvorbu, co vznikla o sto let později? Rozdíly tam samozřejmě jsou. Domácí umění například až na výjimky nepracuje s náboženskými motivy, neslouží k oslavě svátků. Odkazuje se většinou na populární kulturu a je výsledkem radostné domácí činnosti. Nemá jinou ambici než zdobit. Totéž ale můžeme říct i o objektech, které za umění považujeme. 
Jak se na domácí umění díváte vy sami? 
PdS: Já jsem s ním vyrůstal, takže jsem ho bral jako samozřejmost, později jako nějaké kýče, co visí na každé zdi. Až časem jsem přišel na to, že to má své kouzlo. Možná kouzlo nechtěného, ale přece jen kouzlo. A že je nepopiratelnou součástí vývoje umění a designu v Česku. 
KZ: Náš pohled je ovlivněný tím, že jsme poznali obrovskou šíři záběru domácího umění. Já jsem původně znala jen samorosty, které lze jednoduše odsoudit jako kýč. Což spousta lidí i institucí dělá. Na Designbloku jsme se setkali i s velmi ojedinělým – vždyť nakonec se expozice domácího umění umístila v divácké anketě na třetím místě za expozicemi Vitra a Nike – názorem, že bychom měli exponáty nanosit na hromadu a podpálit. Jenže když začnete objevovat všechny styly domácího umění, tak vám začnou dávat smysl. O to se i snažíme. Chceme bořit předsudky, které proti domácímu umění panují. 
Tak přeji, ať se to podaří. Možná ho za pár let objeví kunsthistorici a vaše sbírka bude mít milionovou hodnotu. 
KZ: To by bylo vynikající. Zatím jsme ho objevili a sbíráme jen my a Maxim Velčovský. Ten ale sbírá všechno.

AddThis
0 comments

Čumenda

Ledoborci

Ledoborci, to jsou borci v ledu. Tedy otužilci, kteří se v plavkách pravidelně noří do ledové vody, aby si nakopli imunitu. Nazývá je tak slovenský fotograf Karol Stollmann, který je zachytil ve stejnojmenné sérii snímků pořízené ve vodní nádrži Bukovec u Košic. Mrkněte na ně. Tahle zima by vám mohla udělat radost stejně jako jim.

Reportáž

Profesionální jelen

Soutěžit můžete v ledasčem. Třeba v tom, kdo je lepší jelen. Přesněji v co nejvěrnějším napodobení jeleního troubení. Zažil jsem takovou soutěž na vlastní oči a uši.

Podobné články: Pokec

2018 | 7 | Chodiči

Už to není banda holohlavých mlátiček

Na začátku filmu Až přijde válka se hlavní protagonista potí u maturity. Vzápětí stejného klučinu vidíme v lese navlečeného do maskáčů, jak štěká rozkazy na partu chlapů se samopaly, kteří se rozhodli vzít obranu Slovenska do vlastních rukou. Na konci už samozvaný vojevůdce velí desítkám „branců“ a řeční na náměstích o tom, jak je potřeba zavést pořádek. Bohužel ten film není fikce, ale dokument. Režisér Jan Gebert s ním otvíral letošní dokumentární sekci Berlinale.

2018 | 5 | Ti druzí

Křoví je budoucnost

„A bylo jaro, všechno, všechno kvetlo.“ Broučci. Tak jako oni vyrazte do přírody (což může být i kus divočiny uprostřed města) a koukejte kolem sebe. Zkuste se prodrat hustým porostem jako zakládající člen sekty Křovinářů, špičkový terénní botanik Jan Albert Šturma. A nechte se ohromit jeho vyprávěním o zelených přistěhovalcích, o krotkých i panovačných kytkách a o kráse tam, kde ji nečekáte.

2018 | 4 | Vypěstuj si ráj

S puškou v ruce, s ohněm v srdci

Antropolog Radan Haluzík strávil v devadesátých letech delší čas na Kavkaze a na Balkáně. V oblastech, kde doutnaly nebo už hořely válečné konflikty. Bez pušky, ale s diktafonem. Z původní reportérské touhy být u toho se stala zvědavost vědecká. Dvacet let po návratu vydává výpravnou publikaci Proč jdou chlapi do války.
Google+