Reportáž

Profesionální jelen

Soutěžit můžete v ledasčem. Třeba v tom, kdo je lepší jelen. Přesněji v co nejvěrnějším napodobení jeleního troubení. Zažil jsem takovou soutěž na vlastní oči a uši.
AddThis
  • Text: Jan Rosenthaler 

Tahle reportáž vznikla díky projektu #jetovtobě, s jehož pomocí jsme hledali nové reportéry. Jan Rosenthaler tak začal spolupracovat s naší redakcí a vy se můžete těšit i na jeho další články. 

Na akci mě pozval kamarád. Sám totiž soutěžil. Do té doby jsem ho považoval za fajn člověka… Na druhou stranu, v životě je třeba vyzkoušet všechno, a tak jsem se vydal podívat se na to, kdo přivábí nejvíc laní a následně bude v době honu nejspíš zastřelen myslivcem.

Legenda mezi troubiči

Vystupujících je prý asi sto. Všichni jsou to studenti místních lesnických oborů. Sto mladých lidí se místo opíjení, hraní fotbalu nebo počítačových her rozhodlo napodobovat jelení troubení. Dobře, možná jsem moc skeptický, třeba to bude skvělá podívaná.
Celou akci uvádí vítěz pěti ročníků. Podle jeho věku usuzuji, že to bylo v době, kdy sovětské tanky vítězily u Stalingradu.

Kdo je větší trouba?

V prvním kole mají soutěžící za úkol co nejvěrněji napodobit vábení laně jelenem. Jejich výkon ohodnotí studentská porota. Nechápu ovšem, podle jakých kritérií, tak se raději zeptám. „Dost záleží na vystihnutí troubení jelena, které má specifickou výšku a intonaci. Není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát,“ odpovídá mi Mirek, jeden z členů poroty. „Taky koukáme na to, jak dovedně soutěžící využívá řevnici (nástroj na vábení) nebo na jeho oděv, jestli je dost myslivecký,“ dodává. 
Většina soutěžících mi splývá dohromady, jeden mi ovšem utkvěl v hlavě jako střepina od granátu. Vystupující se jmenoval Luboš. První věc, kterou stihl na pódiu udělat, bylo upustit řevnici a rozkřupnout ji. Luboš následně obdržel nový nástroj a mohl začít vábit. Dal řevnici k ústům a vydal tak svůdný zvuk, že i já jsem měl potřebu za ním přiběhnout a spářit se. Když performaci dokončil, přidal mohutnou úklonu, během které omylem vábničkou praštil profesora, který chtěl vzácný nástroj odnést do bezpečí. Možná i kvůli tomu dostal vysoké hodnocení a zařadil se na přední příčky. Druhé kolo už hodnotila profesionální porota. Tedy lidé, kteří už mají z jeleních obor něco naposloucháno. Jejich zadumané výrazy jsou o dost zábavnější než to, co se děje na jevišti. Můj kamarád se sice snaží, ale na nejlepší nemá. A ani Lubošovi se už nestane nic neočekávaného.

Na laně

Soutěž skončila. Vzápětí přišlo vyhodnocení, emotivně uváděné Stalinovým současníkem. V sále je naprosté ticho, bylo by slyšet i jelení mrknutí. Po vyhlášení třetího místa se strhne aplaus jako po gólu na fotbale. Obsadil ho můj oblíbený Luboš, který vypadá spokojeně a přebírá si cenu – myslivecký klobouk a samozřejmě Starou mysliveckou. Podobné ceny dostal i držitel medaile stříbrné. 
Vítěz celého klání, student Jakub, si kromě věcných darů odnáší i právo reprezentovat na mistrovství ČR. Pokud vyhraje i tam, čeká ho mistrovství Evropy. V něm bývají Češi úspěšní, mnohokrát se jim podařilo získat titul. Což mě vlastně nepřekvapuje. Který jiný národ by napadlo ve volném čase intenzivně trénovat vábení laní. Po vyhlášení chytám v zákulisí Jakuba. „Jak často trénuješ?“ ptám se.
„Tak my to máme jako volitelný předmět ve škole. Před soutěží jsem ale trénoval třeba hodinu denně.“
„A baví tě to?“
„Ale jo. Hlavně můj táta je v tom i mistr ČR, tak to máme jako rodinnou tradici.“
„Nechci, aby to znělo nějak pochybovačně, ale k čemu ti to bude?“
„K ničemu, stejně jako většina věcí, co se ve škole naučíš. Je to ale o dost lepší než se bavit třeba šikanou ostatních.“
A to je odpověď, která mladého člověka šlechtí.

3_2018_cilichilli-Svet_ve_vate-Reportaz_2A
AddThis
0 comments

Pokec

To jsme měli doma taky!

Fenomén domácího umění postihuje i ty z nás, kteří v jeho éře nevyrůstali. Některé dokonce fascinuje natolik, že podivné, podomácku vyrobené artefakty začnou sbírat. Na rozhovor pak přinesou překližkové hodiny, lakovaný samorost a svícen s Mickey Mousem vyřezaný z půlcentimetrové oceli. Ve sbírce sdružení Domácí umění, které na našem setkání reprezentovali Pablo de Sax a Klára Zápotocká, je podobných unikátů na půldruhého tisíce.

Zoom

Amatéři, kteří to natřeli profíkům

Jeden by řek, že vědecké objevy mají na triku vědci. Ne vždycky je to ale tak. Někdy jim úspěšně fušují do řemesla nadšení amatéři, kteří učinili velmi zásadní objevy, rozlouskli dlouho odolávající problémy a posunuli nás o pořádný kus kupředu.

Podobné články: Reportáž

2018 | 7 | Chodiči

Kosení Pražáků

Nedávno mi bývalý spolužák tvrdil, že by se v Praze ukousal nudou. Prý tu lidi jen sedí v práci nebo v zácpě na magistrále. To je samozřejmě nesmysl, protože v naší Matičce měst se dá zažít úplně všechno. Třeba vyrazit za kuropění žnout otavu.

2018 | 5 | Ti druzí

Mrkání zakázáno!

3, 2, 1… zápas začal. Držel jsem víčka zoufale od sebe, procházel hrůzným peklem, ronil krev, pot i slzy a… po 21 vteřinách jsem mrknul. S posměchem opouštím kolbiště hned v prvním kole. Do světového rekordu 1 hodina a 58 minut bez mrknutí mi na Mistrovství světa v zírání přeci jen pár chvil zbývalo.

2018 | 4 | Vypěstuj si ráj

Poníci na Jižáku

Na hlubokém Jižáku je k vidění leccos a zdejší peneři jen tak kvůli něčemu obočí nezvednou. Když ale po eskalátoru metra Háje vyjede elfka v loveckém hábitu a s mečem na zádech, zástup cestujících na zastávce se přece jen zavlní. Tauriel si prostých smrtelníků nevšímá. Přičísne průvanem rozcuchanou růžovou paruku a zamíří směrem, kterým ukazuje šipka s nápisem Modrá škola.
Google+