Pokec

S puškou v ruce, s ohněm v srdci

Antropolog Radan Haluzík strávil v devadesátých letech delší čas na Kavkaze a na Balkáně. V oblastech, kde doutnaly nebo už hořely válečné konflikty. Bez pušky, ale s diktafonem. Z původní reportérské touhy být u toho se stala zvědavost vědecká. Dvacet let po návratu vydává výpravnou publikaci Proč jdou chlapi do války.
AddThis
  • Text: Lenka Vrtišková Nejezchlebová
  • Foto: Michael Kratochvíl

4-2018_cilichilli_Svet-ve-vate_Pokec_4A

Radan Haluzík

Biolog a sociální antropolog Radan Haluzík studoval na UK v Praze, na Stanford University v USA a University College London. Narodil se ve Zlíně, žije v Praze. Věnuje se souběžně několika tématům. Už několik let mapuje takzvané podnikatelské baroko (domy „bohatých chudých“) v Evropě i ve světě, zabývá se i výzkumem vágních terénů (např. pražské divočiny). V dubnu vychází jeho obsáhlá monografie Proč jdou chlapi do války v nakladatelství Dokořán. 

Proč jste šel, a to několikrát za sebou, do války? 
Vlastně asi z podobných důvodů jako mí vrstevníci v těch místech, kteří ale šli skutečně bojovat. Hnala mě chuť být u toho a touha po dobrodružství. A taky jsem chtěl přinášet svědectví, psal jsem odtud reportáže pro časopisy. Postupně z toho ale byla čím dál víc věda: diplomka, pak doktorát ze sociálních věd.
Než jste vyrazil na cesty, představoval jste si to jako Hurvínek válku?
To víte, že jo. Věděl jsem, že se tam schyluje ke konfliktu nebo se tam už bojuje, ale jako všichni zúčastnění jsem nedomýšlel konce. Ale ti, co tam stříleli, na tom nebyli líp. Šli do toho s velmi romantickou představou, že budou po pádu komunistického impéria budovat nějaké „krásné národní lepší příště“, že to konečně bude ten pravý autentický život, zbaví se jha svých „etnických nepřátel“ stejně snadno, jako se zbavili komunismu, a že to bude rychlé a slavné vítězství. Kdyby těm klukům, co šli do války, na začátku někdo řekl, jak moc tu zemi zničí, na kolik let dopředu, kolik lidí přitom umře a jak skončí oni sami, nevěřili by. Byli stejně naivní jako já, student s batůžkem. Ta naivita nás sbližovala. Brali mě k sobě domů a představovali rodině, kamarádům, sousedům… 
Vaše kniha se nesoustředí ani tak na války jako takové, ale na jejich poněkud extatické počátky. Jak vypadal typický začátek takového konfliktu? 
Začíná to obrovskými masovými demonstracemi. Podobně jako když u nás v roce 89 všichni zvonili klíči. Lidi se drží za ruce, svítí zapalovači, skandují vtipy a připomíná to karneval. Ale pak už to bylo na Kavkaze a Balkáně jinak. Vepředu na tribuně se odehrával jakýsi velký národní spektákl, lidé byli převlečení třeba za hrdiny z minulosti, z mytologie, oblékli si národní kroje. A pak se začnou na ulicích objevovat chlapi s puškami a organizují se malé militarizované skupinky, paravojenská cvičení, menší a větší přehlídky oddanosti a síly. Jedno velké pouliční drama s flintami. A přikládá se do ohně. Tak jako v Československu vznikla z demonstrací nejdřív neformální organizační struktura, která hnala lidi, aby rozváželi „tu naši“ revoluci dál, na Balkáně a na Kavkaze vznikaly mnohdy jakési „občanské ozbrojené iniciativy“. Byli v nich občas sice mafiáni, propuštění vězni, různí divní týpci, ale zároveň také intelektuálové, učitelé, vysokoškoláci, obyčejní chlápci… A na samém počátku mnohdy nebylo moc jasné, kdo co má dělat a kdo komu velí. Kdo je velitel a kdo si tak jen říká. Začínalo to spíš jako exhibice, která vyprovokovala menší konflikt, posléze eskalaci a následně pak regulérní válku.
Připomíná mi to klučičí hraní na vojáky…
Však v tom duchu se to – tedy na počátku – neslo. Měli pušky na zajíce, ale ověnčili se k nim pásy z kulometu. Vyhrabali maskáče a nechali si narůst dlouhé fousy, až vypadali jako ti hrdinové z národních obrazů. Nazývali se jmény legendárních jednotek, hrdinů a zbojníků, co znali z dobrodružných filmů a knih. A někdy se i tak teatrálně oblékali, zpívali jejich písně, a dokonce se občas snažili chovat jako oni. Bylo to velké drama. Divadlo na náměstích a později v poli, které přerostlo v realitu. Předvádivé střílení vyprovokovalo skutečný konflikt. Bylo to – tedy ovšem jen na počátku – natolik strhující, že nikdo nikoho nemusel shora dvakrát verbovat. Všichni jako by chtěli bojovat za „správnou věc“. Válka nezačala tak, že by ji vyhlásili nově zvolení národovečtí politici, ale bohužel takto zespoda.  
Na rozdíl od velkých světových válek?
Dnes již víme, že ne zas tak úplně. I ty měly – bohužel – ze začátku silnou celospolečenskou  podporu. A třeba v předválečném nacistickém Německu nebo fašistické Itálii vidíme vlastně podobnou roli radikalizace skrze masové spektákly v ulicích léta před započetím konfliktu. I války, do nichž se povolává povolávacím rozkazem shora, vyžadují značnou míru celospolečenského konsenzu na jedné straně a chtění samotných aktérů na straně druhé. Studie ukazují, jak třeba do první světové války vstupovali muži na základě jistého celospolečenského nadšení a psali z kasáren děvčatům, jak se – cituji – „nedočkavě těší na prvního Němčoura, do kterého to vpálí“.
Když jsem pročítala pár kapitol vaší knihy, zaujal mě fenomén prvního mrtvého v konfliktu. Co se stane, když je na scéně velkého spektáklu, o kterém mluvíte, první oběť?
To je klíčový moment předválečného dramatu, který startuje další eskalaci. S prvním mrtvým, respektive s mrtvými, se spektakulárně a symbolicky nakládá. Demonstrativní pohřby v režii polovojenských jednotek, projevy vousatých velitelů i politiků v kravatě, patos, střílí se do vzduchu, spílání nepříteli, pláč matek nad hrobem, koberec karafiátů za rakví se táhne městem. První mrtvé taky náležitě prezentuje televize… A někdy si mrtvého půjčí média napříč stranami konfliktu. Pamatuju si, že v Bosně vysílaly stejné obrázky nějakého mrtvého chlápka v gumákách, jak plave v řece, televize obou stran konfliktu. S tím souvisí i fámy, které se šíří o obětech, o bestiálních zvěrstvech, která páchá pro­tistrana. Několikrát jsem se po jejich skutkové podstatě snažil pátrat…
4-2018_cilichilli_Svet-ve-vate_Pokec_2B

A…?
Jednou jsem třeba objevil člověka, který měl být brutálním způsobem zabit, ale on byl živý a zdravý. Jindy jsem v Abcházii mluvil s dědou, o němž šly legendy, že ho nepřátelé zaživa skalpovali, vytrhali mu zuby a narvali mu granát do pusy… Přitom byl léta přirozeně plešatý, v puse měl zlatý chrup udělaný ještě za komunismu a vše mi nakonec přiznal. V Bosně jsem zase bydlel u muslima, který tvrdil, že našel v domě obsazeném nepřáteli upečené muslimské dítě. Prý je „upekli Srbové zaživa v troubě“. Všude to vykládal, všichni říkali, že on to prý viděl… Ale když jsme to druhý večer probírali, přiznal, že neví, jestli to bylo dítě, nebo jehně, nebo kůzle. Neříkám, že se žádná taková zvěrstva neděla, ale velká část jich je vymyšlená nebo aspoň přimyšlená. Jsou přetavená v příběhy burcující představivost.
Proč? Je to amatérská propaganda? Aby to podněcovalo nenávist vůči nepříteli?
Taky. Ale já za tím vidím spíš čistě pochopitelný lidský důvod. Jde o snahu důsledně vyjádřit prožité emoce. Bolest, úzkost, strach… Když lidi potřebují vyjádřit míru strachu nebo bolesti, tak nadsazují, přehánějí nebo použijí metaforu, aniž je v tom nějaká záměrná manipulace.
Mluvil jste s desítkami bojovníků. Měl jste možnost se s některými setkat po válce, s odstupem?
Jo. Na ta místa jsem se vracel. Mnozí ale v těch válkách umřeli. Před pár lety jsem byl znova v Čečensku a navštívil jsem rodinu, se kterou jsem nahrál a napsal spoustu rozhovorů… a někteří už nežili. Bylo to velmi bolestivé setkání. Přišel jsem tam jako živá vzpomínka na jejich mrtvé. Ukázalo se, že si ty věci pamatují jinak než já, který je měl zapsané a léta nad nimi při své práci přemýšlel. Pamatují si často i mnohem míň. Najednou jsem pro ně mohl být zdrojem informací o jejich vlastní nedávné minulosti. Vzpomínali jsme, co říkal tehdy jejich brácha a táta… To je velmi specifická stránka antropologie, máte doma jako v konzervě zapsaný kus cizího mikrosvěta. Zachováte něco, co proběhlo a už neexistuje. 
4-2018_cilichilli_Svet-ve-vate_Pokec_1A

Do jaké míry jste si jejich osudy pouštěl k srdci?
Hodně. Neumím to moc oddělovat. Nejsem zrovna typ militantního tvrďáka. Párkrát jsem byl úplně mimo. Třeba tohle setkání mě nakonec tak vzalo, že jsem pak doma brečel. 
Jsou ti, co přežili, schopní nějaké sebereflexe? Dokážou si kdysi naivní kluci připustit svou tehdejší naivitu nebo idealismus?
Moc ne. Zpětné hodnocení, historická reflexe, to jsou složité věci, na to si přece živíme historiky. Jen si vemte, jak u nás lidi rozdílně vidí některé historické události. Třeba dobu komunismu. V jejich pohledech jsou propastné rozdíly. Jsme zajatci vlastního obrazu doby. Jedni to vidí jako Zdivočelou zemi, jiní jako barvotiskový seriál Vyprávěj, další jako veselou taškařici Pelíšků a nostalgici jako jednu velkou Inženýrskou odyseu, kdy se stavělo a budovalo. A co z toho je pravda?
Podtitul vaší knihy zní Emoce a estetika u počátků etnických konfliktů. Emoce, tomu rozumím, ale co má válka společného s estetikou? Jakou souvislost tam vidíte? 
Chci ukázat postmoderní etnické konflikty za národní sebeurčení nejen jako čistě politický projekt, ale více jako projekt politicko-estetický. Projekt snahy o postkomunistické probuzení a obrození krásy velkého národa, jeho vlasti a slavné historie. Snahu o velký návrat k tradicím a kořenům, ale i starým křivdám a nepřátelům. Vizi, v níž vody zurčí po lučinách, ale tam za horami čekají zákeřní mocní cizáci nebo chudí přivandrovalci, kteří se tu národní čistotu pokoušejí pošpinit. Projekt krásy iluze národních hranic, které naši vlast jasně před oním cizorodým vymezují a chrání. A hrdinných národních reků, kteří ji umí hezky s puškou v ruce ohlídat. Chci ukázat, kam vedou estetiky, které jsou lákavé, přímo svůdné, ale dovedeny do důsledku neudržitelné a nebezpečné. Chci ukázat, že když se tyto estetiky propojí se správnými masovými emocemi a velkými spektákly v ulicích, dovede to stvořit onu atmosféru všenárodní mobilizace.
Postkomunistické etnické konflikty jsou naštěstí minulost, ale vidíte v dnešním světě podobně svůdné estetiky, i když třeba nevedou přímo do války? 
I dnes začínáme slyšet všude okolo, jak se nám dějí velké národní křivdy a jak jsme ohroženi. I dneska se nám nabízejí hrdinové, kteří nás chtějí ochránit před nebezpečím, které sami vytvořili nebo aspoň zveličili. I dneska slýcháme, že je třeba vystřízlivět z budování utopických babylonů modernity, zahájit exit a vrátit se ke svým národním zájmům. To, jak se situace bude vyvíjet dál, je tedy nejen otázkou suché racionality politických programů, ale velkých estetických vizí a jejich emocí. Bez nich se žádná politika neobejde. A to na obou stranách dnes tak rozdělené západní společnosti. Přiznávám, že občas, když si pustím televizi, mi docela přeběhne mráz po zádech.

AddThis
0 comments

Čumenda

Tebe už jsem někde viděl!

Navštívit mezinárodní festival dvojčat a vícerčat v americkém Twinsburgu je zvláštní zážitek. V sérii House of Surprises se ho snaží zachytit fotografka Kathryn Allen Hurniová. Na svých portrétech představuje sourozence tak, jak se v sobě navzájem odrážejí. Jejich propojení je vizuální i genetické, a přesto jde pokaždé o dvě různé bytosti, kterým nemůžeme upírat osobní originalitu. Záhada „identických“ osobností láká i vědce, kteří na festivalu často sbírají materiál pro své studie.

Reportáž

Poníci na Jižáku

Na hlubokém Jižáku je k vidění leccos a zdejší peneři jen tak kvůli něčemu obočí nezvednou. Když ale po eskalátoru metra Háje vyjede elfka v loveckém hábitu a s mečem na zádech, zástup cestujících na zastávce se přece jen zavlní. Tauriel si prostých smrtelníků nevšímá. Přičísne průvanem rozcuchanou růžovou paruku a zamíří směrem, kterým ukazuje šipka s nápisem Modrá škola.

Podobné články: Pokec

2018 | 9 | Země All Inclusive

V Tunguzce možná přišla na návštěvu temná hmota

Miluje dobrodružství, záhady a vědu. Geofyzik Günther Kletetschka zkoumá magnetické anomálie na nejrůznějších místech na Zemi, ale během třinácti let v NASA se podílel i na průzkumu Marsu. Rád by přišel na kloub tomu, co se před přesně 110 lety odehrálo v případu takzvaného Tunguzského meteoritu. Jak by mohl souviset střet kosmického tělesa se Zemí s dobou ledovou? A jak můžou stromy falšovat zápisy ve svých letokruzích?

2018 | 8 | Chodiči

Už to není banda holohlavých mlátiček

Na začátku filmu Až přijde válka se hlavní protagonista potí u maturity. Vzápětí stejného klučinu vidíme v lese navlečeného do maskáčů, jak štěká rozkazy na partu chlapů se samopaly, kteří se rozhodli vzít obranu Slovenska do vlastních rukou. Na konci už samozvaný vojevůdce velí desítkám „branců“ a řeční na náměstích o tom, jak je potřeba zavést pořádek. Bohužel ten film není fikce, ale dokument. Režisér Jan Gebert s ním otvíral letošní dokumentární sekci Berlinale.

2018 | 5 | Ti druzí

Křoví je budoucnost

„A bylo jaro, všechno, všechno kvetlo.“ Broučci. Tak jako oni vyrazte do přírody (což může být i kus divočiny uprostřed města) a koukejte kolem sebe. Zkuste se prodrat hustým porostem jako zakládající člen sekty Křovinářů, špičkový terénní botanik Jan Albert Šturma. A nechte se ohromit jeho vyprávěním o zelených přistěhovalcích, o krotkých i panovačných kytkách a o kráse tam, kde ji nečekáte.
Google+