Téma

Kdo nerýpe, není Čech

Když byl v Parlamentu České republiky v roce 2001 projednáván „zahrádkářský zákon“, vystoupil v rozpravě Jiří Payne a zavzpomínal, jak provázel po republice návštěvu z USA a cestou projížděli kolem zahrádkářské kolonie. Hosta to zaujalo a ptal se, zda u nás mnoho lidí žije v takových slumech. Nedovedl prý pochopit, že pidipozemky se sflikovanými boudami nejsou sídliště živořících chuďasů, ale výsledek národní posedlosti stěhovat se o víkendech do zahrádkářských kolonií, rýpat se v zemi a na pěti čtverečních metrech pěstovat zeleninu.
AddThis
4-2018_cilichilli_Svet-ve-vate_Tema_21C
"Dobrým koníčkem pro pokročilý věk je kombinace fyzické a duševní činnosti, například formou zahrádkaření. Ono to vše obstarat, vědět, co dříve, co potom, je velká křížovka, kterou je třeba luštit, a zároveň je to práce na vzduchu. V Japonsku, Kalifornii a na Sardinii jsou oblasti s vysokým výskytem dlouhověkosti. Když se hledalo, čím jsou si podobné, přišlo se na to, že ačkoliv populace je úplně různá, stejné je to, že se místní lidé pohybují z velké části na vzduchu, mají rozumnou duševní činnost v podobě například péče o vinnou révu, přiměřený tělesný pohyb a dostatek slunce čili vitamínu D."

Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych., ředitel Národního ústavu duševního zdraví v rozhovoru pro Český rozhlas

Už samotný fakt, že se poslanci zabývali něčím, čemu se říká „zahrádkářský zákon“, dosvědčuje, že Češi mají k zahrádkaření kromobyčejný vztah. Ještě trochu lépe ten vztah osvětluje detail, že zákon, který má udělit zahrádkaření statut veřejně prospěšné činnosti, putuje parlamentními rozpravami už sedmnáct let, a že pořád není schválen. Zavání to skoro paradoxem. Jako bychom na jedné straně bez zahrádky nemohli žít a na druhé straně se za ni tak trochu styděli.

Kořeny zahrádek

Historie zahradnictví a pěstitelství začíná hluboko ve středověku a klášterní zahrady, domovní předzahrádky a zelené plochy tvořily až do 19. století velkou část měst. Zahrádkářské kolonie se v nich začaly objevovat až ve chvíli, kdy zeleň začala ustupovat stále rychleji rostoucím domům, garážím a továrnám. V centrech měst na ně už nezbývalo místo, takže rostly na perifériích, podél železnic a často i v zázemí továren. Tady je zakládali sami továrníci, kteří chtěli dát svým zaměstnancům možnost vylepšit si živobytí vlastnoručně vypěstovanou zeleninou. Například v Plzni takto vznikla zahrádkářská kolonie už v roce 1914 v areálu Škodovky. 
Největší rozkvět zahrádky zažily během válek, kdy panoval nedostatek potravin, a za socialismu, kdy panoval nedostatek soukromí a smysluplného trávení volného času. Komunističtí ideologové viděli městské zahrádkaření jako ideální aktivitu spojující levnou rekreaci s kolektivní výchovou občanů a částečně i jako řešení notorického nedostatku ovoce a zeleniny v obchodech. Nestor českých zahrádkářů Jaromír Šikula to rozněžněně popisoval slovy: „Osady jsou vzorem společenského života v socialistické společnosti. Vzájemným poznáváním členů a celých rodin vzniká dokonalá souhra, přecházející v přátelství vysoce kolektivní a rozbíjející nezdravý individualismus.“ Těžko říct, kolik zahrádkářů v koloniích individualismus rozbíjelo. Moc pravděpodobně ne. Stejně jako chataři v nich spíš viděli možnost utéct z prostředí reálného socialismu na kousek oplocené země, kterou mohli považovat za svou. Kulturní historik Vladimír Czumalo tuto tendenci v pořadu ČT Padající květináč glosoval: „Zahrádky poskytly řadě lidí bydlících ve městě kompenzaci toho, že všechno patřilo všem. Najednou měl člověk kus hlíny, i přesto, že zpravidla nebyla jeho, a smysluplnou náplň času, kterého bylo relativně hodně.“

Nenechme zahrádky uvadnout

Přestože městské zahrádkaření zažívalo za normalizace svou zlatou éru, počet kolonií paradoxně postupně klesal. Revoluce tomu moc nepomohla. Zahrádkaření si s sebou neslo cejch socialismu, lidé mohli cestovat a o víkendové pinožení v kolonii ztráceli zájem. Pozemky se zahrádkami se navíc ocitly pod náletem developerů, kteří do nich s oblibou nasázeli činžáky, v katalogu popisované jako „s přírodou za okny“. Jejich cílenou likvidaci zelených ploch ve městě usnadňuje onen dosud neschválený zahrádkářský zákon. Bez přesné zákonné definice se zahrádkářské kolonie stále pohybují kdesi na pomezí mezi zástavbou a přírodou, veřejným a soukromým prostorem a nevejdou se pohodlně do žádné přesně definované škatulky. Městští plánovači si s nimi zpravidla nevěděli rady a jejich prodeji moc nebránili. 
Ze stejného důvodu na tom nejsou kousky obdělávané zeleně uvnitř měst nijak slavně ani dnes. Kolonie se zmenšují a jejich počet neustále klesá. V Praze například nedávno zanikla velká zahrádkářská osada U Elektry v Praze 9, která tu fungovala už od čtyřicátých let minulého století. Další – například osada na Libeňském ostrově – bojují o přežití. Zahrádkaření se čím dál tím častěji stěhuje do komunitních hipsterzahrádek, pěstitelských pytlů ve vnitroblocích a na zelené střechy činžáků. Zájem o městské zahradničení přesto v posledních zhruba deseti letech neuvadá a zdá se, že tuto naši národní zálibu úspěšně předáme dalším generacím. Což je dobře. Ne proto, že městské zahrádkaření dokonale zapadá do trendu dlouhodobé udržitelnosti a z hlediska minimalizace uhlíkové stopy je to nejlepší způsob trávení volného času. Ani proto, že nám zahrádky nějakým zvláštním způsobem umožňují žít ve městě a kompenzovat si pocit viny z konzumního způsobu života. Měli bychom je zachovat jako memento české nátury. Jako rituál pěstovaný generacemi našich rodičů a prarodičů, kteří jsou stejně jako my nejšťastnější, když za sebou v sobotu zaklapnou vrátka zahrádky, nahodí sekačku, zapálí gril a začnou se rýpat v hlíně.

Najděte si na YouTube film ze zahrádkářské kolonie na Libeňském ostrověNajděte si na YouTube film ze zahrádkářské kolonie na Libeňském ostrově

 

AddThis
0 comments

Téma

Osobní ráj na dvaceti metrech čtverečních

David Macháč si zahrádky a zahrádkáře zvolil za téma svých fotografií náhodou. Nakonec se z jednorázového cyklu stalo dlouhodobé téma, které mu vloni vyneslo nominaci na Czech Press Photo.

Čumenda

Tebe už jsem někde viděl!

Navštívit mezinárodní festival dvojčat a vícerčat v americkém Twinsburgu je zvláštní zážitek. V sérii House of Surprises se ho snaží zachytit fotografka Kathryn Allen Hurniová. Na svých portrétech představuje sourozence tak, jak se v sobě navzájem odrážejí. Jejich propojení je vizuální i genetické, a přesto jde pokaždé o dvě různé bytosti, kterým nemůžeme upírat osobní originalitu. Záhada „identických“ osobností láká i vědce, kteří na festivalu často sbírají materiál pro své studie.

Podobné články: Téma

2018 | 8 | Chodiči

Jezděte pěškobusem

Chůze z nás udělala pány tvorstva. Vážně. Celý příběh naší cesty na vrchol potravního řetězce začal v Africe někdy před 5 až 7 miliony lety, když se náš praprapředek australopiték rozhodl opustit bezpečí lesa a vydat se na pochod savanou. Aby ve vysoké trávě nezabloudil, musel se naučit chodit po zadních a s hlavou vzhůru. Když už mu to tak hezky štrádovalo, pouštěl se dál.

2018 | 8 | Chodiči

Proč šlapete?

Zeptali jsme se lidí, kteří chodí opravdu hodně, co na tom vidí.

2018 | 8 | Chodiči

Chodicí starter pack

Pár tipů na dlouhý pochod.
Google+