Pokec

Křoví je budoucnost

„A bylo jaro, všechno, všechno kvetlo.“ Broučci. Tak jako oni vyrazte do přírody (což může být i kus divočiny uprostřed města) a koukejte kolem sebe. Zkuste se prodrat hustým porostem jako zakládající člen sekty Křovinářů, špičkový terénní botanik Jan Albert Šturma. A nechte se ohromit jeho vyprávěním o zelených přistěhovalcích, o krotkých i panovačných kytkách a o kráse tam, kde ji nečekáte.
AddThis
  • Text: Lenka Vrtišková Nejezchlebová
  • Foto: Michael Kratochvíl
  • Ilustrace: Karolína Slováková

Jste aktivním členem sekty Křovinářů, což je spolek odborníků z řad přírodovědců i laiků, kteří s chutí prolézají neprostupná křoviska a v křoví někdy „trpí“ i nazí. Za svého gurua jste si zvolili Honzu Nedvěda. Už se to k němu doneslo? 
My ho uctíváme jako Tlustého Ježíše a věříme, že je s námi tajemným způsobem stále přítomen. Takže ačkoliv se fyzicky neozval ani poté, co jsem o něm hovořil u Jana Krause v televizi, určitě o nás ví…
Co vás na křoví tak bere? 
Samotná jeho struktura. Mám rád vizuálně bohaté struktury a křoví je jednou z nejbohatších, která se u nás vyskytuje. Každé je jiné, je to strašně zajímavý svět, nevím, proč ho lidi nemají rádi. Masí ho a klestí… a ono zase živelně vzniká. Křoví je vegetace budoucnosti. 
Jak to? 
S postupnou změnou klimatu sušším a teplejším směrem to místy les přestává dávat – viditelné je to třeba na jižní Moravě nebo ve Středohoří. Tam pak nastupuje křoví jako alternativa vůči mainstreamové lesní vegetaci a houstne a prospívá.
Budoucnost vám Křovinářům bude rájem!
V tomto smyslu ano. Dva roky jsem bydlel v Kladně a napsal jsem parafrázi vědeckého článku, poměrně rozsáhlého, v angličtině, pěkně s citacemi jakoby odborných publikací, kde jsem popsal, že se chystá velký ekologický experiment, půlka Kladna že má být vylidněná a osázena roštím a že to místní vítají. Narazil jsem na pár lidí, které se mi podařilo mystifikovat.
Pojďme z křovin víc na slunce. Vím, že vás hodně zajímají takzvané invazní druhy rostlin. Jak dlouho u nás musí mít rostlina, která připutovala, trvalý pobyt, aby mohla být nazvána „kytkou domácí“? 
Nějaké arbitrární datum, od kterého by se kytky dělily na invazní a „domácí“, vlastně není, ale existuje obecně přijímané pravidlo, že invazní druhy jsou ty, co se k nám odněkud dostaly po objevení Ameriky. Ale já osobně například takový akát už považuju za domácí druh, přestože k nám byl dovezený ze severní Ameriky v šestnáctém století. Myslím, že v těch nejteplejších částech Čech, v oblastech zemědělských nížin, už je vlastně doma, roste tam už několik století a do té krajiny jakoby patří, své postavení si tu už vydobyl. 
A kdo je tedy úplně jasný zelený vetřelec? 
Třeba tady tohle (povídáme si na pražském Rohanském ostrově u přívozu, kde mnohé z rostlin, o kterých je řeč, rostou – pozn. red.), co vypadá jako jasan, ale je to pajasan žláznatý. To je klasická asijská invazka, která byla zavlečena na začátku devatenáctého století na jižní Moravu. Invazní strom, který se u nás omezuje na nejteplejší části města i otevřené krajiny, má rád sutiny a městskou divočinu. V Praze a v Brně už možná doma být začíná, ale ve venkovské krajině je to pořád spíš agresivní druh, který likviduje často cenné stepní biotopy. 
O kterých kytkách obecně soudíme, že jsou to české kytičky, přitom to jsou poměrně nedávní přistěhovalci? 
Třeba chrpa modrá, co roste v červnu na okraji polí… 
Nádherná kytka!
Strašně hezká, dělá krásné modré lemy, mám ji moc rád. Ale je z dovozu. Přijela k nám odněkud z Blízkého východu s první várkou osiv, nejspíš někdy během neolitické revoluce. Podobně jako drchnička, hadinec obecný a vůbec všechny druhy kytek z polních „lemů“. To jsou všechno takzvané archeofyty, kytky, o kterých si člověk myslí, že sem patří odedávna, přitom to není pravda. Tyhle druhy se dnes vyskytují už relativně vzácně a některé jen na „náhradních“ stanovištích ve městech, protože je vyhubilo právě intenzivní zemědělství v posledních padesáti letech. Intenzivní používání herbicidů, přehnojování, rozorané meze, absence úhorů… A v krajině tak začínají právě kvůli super-intenzivnímu zemědělství chybět okraje – tedy polní lemy, na kterých by ty druhy rostly, takže tyhle neobývané kouty měst nebo třeba důlní krajina jsou už často jejich jediné útočiště. 
Jak vlastně rostliny migrují? Tedy kromě těch, které se sem dostaly s osivy v době přechodu od sběračské a lovecké na zemědělskou společnost?
Některé kytky k nám přišly se solí, tedy po okrajích solených cest, jiné po železnici, další na lodích… 
Jak, prosím vás, přišly kytky se solí? 
Jde o slanomilné kytky. Třeba v současné době velmi častá tráva zblochanec oddálený se dřív vyskytovala jen na několika málo slaniscích, ještě poměrně nedávno, před několika desítkami let byla docela vzácná, ale začala se naším územím šířit právě podél okrajů cest, které silničáři solí, kde sůl zůstává i po zimě. Pak jsou druhy, které potkáváme na železničních náspech a nádražích. Většinou jde (nebo spíš šlo) o druhy dovlečené s nedokonale vyčištěným obilím, často z všelijakých dost exotických destinací včetně Austrálie nebo Blízkého východu. A pak jsou asi kytky, které si někdo přivezl jako trofej ze svých cest do okrasné zahrady a ono se to zvrtlo, ne? 
Přesně. Tady za námi roste „pampová tráva“, kortaderie dvoudomá, to je patagonská stepní kytka, kterou si tady nedaleko lidi vysázeli na okrasném trávníku u vjezdu do štěrkovny. Je to jihoamerický druh, vysoká tráva, když to vykvete, tak to zdálky připomíná rákos. Začal se dost šířit z těch okrasných zahrad, nejvzdálenější výsadky jsem našel i na Libeňském mostě. 

5_2018_CILICHILI_Pokec_Ti-druzi_2B.psd
Hodně známý případ invazního druhu, se kterým si už na mnoha místech lidi ani neví rady, protože je dost odolný, je bolševník. Jak se k nám dostal? 
V roce 1862 ho do své okrasné zahrady v západních Čechách v Lázních Kynžvart nechal vysadit hrabě Metternich. Nějaký čas mu dělal parádu, ale začal se šířit a ukázalo se, že je docela dominantní. Je odolný a vytlačuje původní druhy. Navíc je to rostlina prudce jedovatá. Tedy ne při pozření, ale při kontaktu s kůží. Šťáva z něj se na slunečním světle rozkládá na jedovaté látky, které leptají kůži zvířatům i člověku. Je to způsob obrany před sežráním…
Které další druhy páchají zločiny na původním obyvatelstvu? 
Invazních druhů je strašně moc a u nás je přibližně z tisíce neofytů zhruba devadesát těch opravdu agresivních. Některé ničemu nevadí, třeba netýkavka malokvětá, což je druh, který máme spojený s letní habřinou někde na venkově. Je konkurenčně slabá a tou dobou, kdy v lese roste, už v tom letním aspektu ničemu původnímu nevadí. Naopak kromě zmíněných bolševníků umí být dost panovačný třeba akát. A pa­jasan nebo křídlatky (japonská, sachalinská a jejich kříženec křídlatka česká) jsou poměrně agresivní druhy, které osidlují okraje vodních toků, navážky, ale i okraje lučních porostů. Tyhle kytky místy mohou způsobovat ekologické i ekonomické škody, zhoršování ekosystémových služeb, pokles biodiverzity, ale i zcela konkrétní problém zarůstáním pastvin, a je velká snaha je z krajiny dostat.
To ale často není v lidských silách. 
Jsou to těžké boje a u některých je to prakticky nemožné nebo extrémně náročné… A částečná likvidace invazních druhů bývá skoro k ničemu, snadno se z nezasažených blízkých lokalit vrátí. 
Jaké jsou vaše oblíbené kytky? 
Mám rád zrovna ty invazky, o kterých si povídáme. Fascinují mě svou schopností adaptovat se v úplně jiném prostředí, než na jaké byly evolučně zvyklé. Pak mám rád ty archeofyty a neofyty (nepůvodní druhy rostlin, rozdělené podle času „zavlečení“, archeofyt mezi zemědělskou revolucí a objevením Ameriky, neofyty pak po roce 1492 – pozn. red.) z brownfieldů, třeba merlík hroznový nebo chrupavníky, ohromují mě schopností snášet extrémní teploty, kytky schopné růst ve spárách chodníků, kterým nevadí solení, permanentní přeplavování a brutální vysychání. Tyhle kytky já obdivuju. Dynamické, silné, svéhlavé druhy se mi líbí. Proto mám rád ten pajasan, ale i další merlíky a lebedy…
Lebedit. Lebeda. Jmenuje se lebeda od slova lebedit, nebo je slovo lebedit odvozeno od lebedy? 
Přemýšlím nad tím. Každopádně lebeda byla vždycky v pohodě, i na nejdivnějších místech. Vesele si roste, zatímco jiné druhy to tam nezvládají.
A co třeba český národní strom lípa? Jaká je její historie?
Před deseti tisíci lety skončil poslední glaciál, tehdy tu lípa nebyla, neboť klima na ni bylo příliš drsné. Začala se šířit až někdy v takzvaném „atlantiku“, v době před pěti, šesti tisíci lety s ostatními náročnými dřevinami z jižní Evropy, z Balkánu. Od té doby tady žije, převážně v nižších polohách, často třeba v suťových lesích nebo skalních výchozech. Sice se říká, že nejstarší stromy u nás jsou slavné Žižkovy duby, ale lípy, které rostou na nějakém exponovaném svahu, kde je kamenné laviny často úplně zmasí, ale ony zase dorostou, bývají mnohem starší.
Strom spadne, ale kořen zůstane, a tak vyrůstá znovu a znovu? 
Přesně tak. Vytváří to takové píšťalovité kmeny, jeden strom je srostlice kmenů připomínající varhany. Každopádně lípa je tu dost dlouho. 
Proč se z ní stal „národní strom“?
Myslím, že to měl být dub, ale protože už ho měli Němci, potřebovali se Češi vytasit s něčím podobně mohutným. Buk je trochu divný, takže lípa. 
Jak vám osobně kytky prorůstají do života? 
Úplně organicky. Vůbec od sebe neodlišuju práci a osobní život, všechno se to prolíná. Ale zároveň jsem hrozně rád, že přicházím do styku s lidmi z jiných oborů, že nejsem omezený jen na botaniku. Mám ji moc rád, ale u jakékoliv vědecké disciplíny je dobré, když ji člověk chápe v kontextu. Dají se najít krásná propojení třeba mezi ekonomií a botanikou, mezi ekonomií a ekologií, mezi fyzikou a botanikou. 
Kdysi vás prý bavili pavouci. Proč jste se nestal arachnologem?
Protože je potřeba je zabíjet, když chcete zjistit, co jsou zač, zatímco když urvete nějakou kytku, tolik jim to většinou nevadí, kytky bývají často klonální…
Na čem teď pracujete? 
Kromě suburbánní vegetace – což je asi moje životní téma – se zabývám taky antropogenní vegetací bývalých Sudet, tedy tím, jakou „paměťovou stopu“ v podobě jednotlivých druhů nebo i většinou zanikajících biotopů po sobě nechalo německé obyvatelstvo.
Byli v tom tak jiní než Češi? 
Jo. Od vnitrozemských Čechů se krom jazyka lišili i přístupem ke krajině a taky pěstováním některých druhů původem z Alp, které si jejich předci jako kolonisté přinesli ze své domoviny. S několika kamarády nejen ze západních Čech také přemýšlíme, jak toto zajímavé dědictví udržet při životě. Pak je tu prohlubování vztahu ke křoví a Honzovi Nedvědovi, ale to bych se opakoval…

AddThis
0 comments

Čumenda

Fotka jako hra

Hopscotch je anglický výraz pro skákání panáka. A podle téhle hry pojmenoval svou sérii uličních fotografií Pau Buscató. Proč? Prostě si rád hraje. Ve verzi skákání panáka, kterou Pau, původem z Barcelony, hrával jako dítě, jsou některá pole pojmenována třeba jako země nebo nebe. A to ho inspirovalo. „Jakmile si děti vyberou a zarámují malý kus obyčejné dlažby, stává se z něj v jejich očích něco jiného: země, nebe atd. Stejně tak pro mě je pouliční fotografie tvořena výběrem a rámováním malého kousku každodenního života takovým způsobem, že se z něj může stát něco jiného,“ vysvětluje Pau. Každopádně pokud se na jeho fotografie z městských ulic podíváte, je vám jasné, co je navzájem spojuje. Je to hravost, se kterou k focení Pau přistupuje.

Reportáž

Mrkání zakázáno!

3, 2, 1… zápas začal. Držel jsem víčka zoufale od sebe, procházel hrůzným peklem, ronil krev, pot i slzy a… po 21 vteřinách jsem mrknul. S posměchem opouštím kolbiště hned v prvním kole. Do světového rekordu 1 hodina a 58 minut bez mrknutí mi na Mistrovství světa v zírání přeci jen pár chvil zbývalo.

Podobné články: Pokec

2018 | 7 | Chodiči

Už to není banda holohlavých mlátiček

Na začátku filmu Až přijde válka se hlavní protagonista potí u maturity. Vzápětí stejného klučinu vidíme v lese navlečeného do maskáčů, jak štěká rozkazy na partu chlapů se samopaly, kteří se rozhodli vzít obranu Slovenska do vlastních rukou. Na konci už samozvaný vojevůdce velí desítkám „branců“ a řeční na náměstích o tom, jak je potřeba zavést pořádek. Bohužel ten film není fikce, ale dokument. Režisér Jan Gebert s ním otvíral letošní dokumentární sekci Berlinale.

2018 | 4 | Vypěstuj si ráj

S puškou v ruce, s ohněm v srdci

Antropolog Radan Haluzík strávil v devadesátých letech delší čas na Kavkaze a na Balkáně. V oblastech, kde doutnaly nebo už hořely válečné konflikty. Bez pušky, ale s diktafonem. Z původní reportérské touhy být u toho se stala zvědavost vědecká. Dvacet let po návratu vydává výpravnou publikaci Proč jdou chlapi do války.

2018 | 3 | Svět ve vatě

To jsme měli doma taky!

Fenomén domácího umění postihuje i ty z nás, kteří v jeho éře nevyrůstali. Některé dokonce fascinuje natolik, že podivné, podomácku vyrobené artefakty začnou sbírat. Na rozhovor pak přinesou překližkové hodiny, lakovaný samorost a svícen s Mickey Mousem vyřezaný z půlcentimetrové oceli. Ve sbírce sdružení Domácí umění, které na našem setkání reprezentovali Pablo de Sax a Klára Zápotocká, je podobných unikátů na půldruhého tisíce.
Google+