Kácíme modly

Když posíláte čerty do někam

Vymítání ďábla neboli exorcismus je prastará rituální praktika s kořeny na úsvitu lidstva. Přesvědčení, že do člověka může vstoupit duch a ovládat jeho chování, najdeme v podstatě v každém náboženství. Takže pozor: jdeme na bububu.
AddThis

Zajímavé je, že spousta náboženských směrů nepovažuje duchovní invazi za něco negativního. Různé druhy spiritualismu, wicca, náboženské systémy amerických domorodců a další nauky ji považovaly za normální jev, ze kterého může posedlý získat leccos dobrého. Názor, že cizí duch nemá v lidském těle co pohledávat, je skoro výhradně židovsko-křesťanská záležitost. 

Poptávka roste

Křesťanská literatura a tradice se případy vymítání ďábla a zlých duchů přímo hemží. Jen v Novém zákoně je zmíněna minimálně šestkrát, exorcismus si vyzkoušeli mnozí světci a některým se nevyhnula dokonce ani role vymítaného. Rituál exorcismu podstoupila i Matka Tereza, která v roce 1997 požádala kalkatského arcibiskupa Henryho Sebastiana D‘Souzu, aby od ní ďábla odehnal. Za kapacitu v oblasti exorcismu se považuje i současný papež František, což je potěšující zpráva, protože poptávka po vymítačských službách roste přímo ďábelským tempem.
Na obnovený zájem o vyhánění zlých duchů reagoval Vatikán už na přelomu tisíciletí tím, že aktualizoval své exorcistické instrukce sepsané v roce 1614. V roce 2011 muselo církevní velení zavést oficiální kursy pro exorcisty a o tři roky později papež František formálně uznal celosvětovou organizaci IAE (International Association of Exorcists). Důvodem toho všeho byla patrně snaha předejít případům, kdy se rituálů chopili samozvaní „odborníci“ a vymítání skončilo tragédií. 

Anneliese na čerta umřela

Nešťastných incidentů je celá řada. Nejslavnější se staly předlohou pro knihy a filmy, jako je Exorcista Williama P. Blattyho nebo Real Exorcism of Emily Rose, který u nás běžel s dost stupidním názvem „V moci ďábla“. Emily Rose se ve skutečnosti jmenovala Anneliese Michelová. Narodila se v Bavorsku v katolické rodině a sama byla silně věřící. V šestnácti letech se u ní začaly projevovat známky duševní nemoci a léčila se na epilepsii. Když jí bylo třiadvacet, svěřila matce, že se jí zjevuje ďábel. Její zdravotní stav se zároveň prudce zhoršil, trpěla halucinacemi, křečemi a záchvaty, během kterých ohrožovala sebe i své okolí. Rodiče z nějakého důvodu zavrhli lékařskou péči a místo toho přesvědčovali würzburského biskupa, že je jejich dcera posedlá, a žádali ho, aby u ní provedl rituál vymítání ďábla. Biskup nakonec svolil a v letech 1975 a 1976 Anneliese podstoupila celkem sedmašedesát vysilujících mnohahodinových seancí. Přesně se neví, co se při nich odehrávalo. Na internetu si můžete pustit údajně autentické nahrávky, které kněz při sezeních pořizoval, a jsou dost děsivé. Ne ale tak děsivé jako výsledek procesu, který skončil dívčinou smrtí na dehy­drataci a podvýživu a soudním procesem s církevními hodnostáři i rodiči, kteří se marně snažili vysvětlit, proč hlasy v dívčině hlavě řešil exorcista, a ne psychiatr. 

Co to má u všech čertů znamenat? 

Ke cti vymítačů ďábla je potřeba připsat, že oni sami (tedy ti oficiální) volají po tom, aby případy posedlosti nejdříve posoudil specialista na duševní choroby. Už první kodifikovaný rituál sepsaný papežem Pavlem V. v roce 1614 uvádí, že kněz musí rozlišovat mezi skutečnou posedlostí a „melancholií“. Dnešní exorcisté otevřeně tvrdí, že většina údajných posedlostí se dá vysvětlit buď  duševní poruchou (většinou schizofrenií, hysterií, epilepsií, Tourettovým syndromem), anebo tím, že si posedlý svou posedlost jednoduše vymyslel. Na druhou stranu ale trvají na tom, že případy skutečného posednutí existují. Uvádí, že se setkali s případy levitace, nadlidské síly, jasnozřivosti, nevysvětlitelné znalosti cizích jazyků a dalších nadpřirozených jevů. Tvrdí, že jejich záznamy obsahují bezpočet případů, kdy rituál vedl k uzdravení pacienta. A teď stojíme před otázkou – můžeme jim věřit? Vážně se máme smířit s tím, že ve 21. století opravdu lidi posedá ďábel a že by operátoři na lince 112 měli umět přepojit i na exorcistu? 

Stovky hodin nudy

Zamítnout vše tím, že exorcisté lžou nebo naletěli podvodníkům, dost dobře nejde. Rituály vyhánění duchů se zabývá řada vzdělaných a vážených osobností. Například Richard Gallagher je vědec, psychiatr a psychoanalytik s tituly z Princetonu, Yale a Columbie. Přesto je přesvědčen, že posedlost duchy je reálná. Jeho kolega a spolužák Mark Albanese a další odborníci tvrdí, že stavy transu a posedlosti by měly být zařazeny do oficiálního seznamu duševních chorob. Skoro by se chtělo věřit, že by na tom mohlo něco být. Pokud by tedy někdo předložil jediný konkrétní důkaz. 
Neměl by to být problém. Případů, ke kterým jsou exorcisté přivoláváni, je obrovské množství. Například nejslavnější italský exorcista Vincenzo Taraborelli tvrdí, že církev obdrží jen v Itálii na půl milionu žádostí o exorcismus ročně. Všechny samozřejmě nemusí být pravdivé. Přední americký vymítač Vince Lampert v dokumentu Jeden den v životě moderního exorcisty tvrdí, že skutečné případy posedlosti jsou velmi vzácné. Prý se jedná o jeden z pěti tisíců. I přesto by se musely po světě objevovat ročně tisíce skutečně posedlých lidí. Tedy takových, kteří se vznáší nad postelí, pohybují silou vůle předměty, vykazují nadlidskou sílu a odříkávají satanskou bibli v latině pozpátku. Vážně máme věřit, že by ani jednoho z nich někdo nenafilmoval a neprodal za tučnou úplatu nějakému bulváru? Nebo ho aspoň nepověsil na internet? Církevním vymítačům v tom sice brání zpovědní tajemství, ale pro stovky samozvaných exorcistů by přece nějaké to videjko se vznášející se obětí démonické posedlosti byla reklama k nezaplacení. Jenže ono žádné takové neexistuje. 
Když projedete vymítačskou videoprodukci, zjistíte, že je to strašná nuda. Uvidíte na nich člověka, který leží nebo sedí, a kněze, který kolem něho chodí a modlí se. V nejlepším případě se dočkáte hodně špatného hereckého výkonu. V žádném filmíku neuvidíte, že by se někdo vznášel, hýbal předměty, zvracel drcené sklo nebo žongloval piánem. Jestli nevěříte, můžete se směle pustit do bádání. Anebo můžete věřit Stevenu Novellaovi, profesorovi z Yale, který se výzkumem vymítání duchů zabývá a záznamů z exorcismu zhlédl stovky hodin. Prý to byla strašná nuda přerušovaná sem tam nechtěným humorem. Například rituálem prováděným na posedlém, který údajně vykazoval nadlidskou sílu, ale na videu ho v nejvypjatějších okamžicích přidržovaly dvě devadesátileté stařenky. 

6_2018_CILICHILI_Modly_Kdo-chce-hasit-musi-horet_2A.psd

Vymítač mýtí mýtinu mýty 

Můžete si říct: No a co? Když nějaký rituál silně věřícímu člověku uleví, není to důvod exorcistům do řemesla nekecat? Nebudete v tom názoru sami. Zastánci exorcismu tvrdí, že jde o rituál, který souzní se silnou vírou nemocného člověka, a může mu tedy opravdu pomoci odbourat psychické bloky a traumata. Exorcista v tomto případě samozřejmě nevyhání duchy, ale působí jako psycholog nebo psychoanalytik s neobvyklým repertoárem technik. 
Zapomíná se přitom ale na dvě věci. Jednak, že je velmi nebezpečné utvrzovat duševně nemocného člověka v jeho vlastních iluzích. A pak, že podporovat víru v posednutí ďáblem jako něco reálného není úplně legrace.  
Lidé, kteří věří, že existují skutečné případy posedlosti, si také přisvojují právo posuzovat, kteří lidé skutečně posedlí jsou. Jeden z asi desítky oficiálních českých exorcistů Petr Jan Vinš řekl v rozhovoru pro iDnes, že exorcista může rituál provést pouze v případě, že má morální jistotu, že u dané osoby skutečně o posednutí jde. A dodává, že právě v tom tkví největší problém ak­tuál­ní vlny návratu exorcismu. Fundamentalisté v řadách církve takové jistoty nabývají až příliš často. V naší zaplaťpánbůh sekulární společnosti to můžeme považovat za zajímavou kuriozitu. V zemích, kde náboženství představuje neotřesitelnou autoritu a je pevně propojeno se státem, to ale není žádná legrace. Za člověka posedlého ďáblem může být označen kdokoliv. Duševně nemocný člověk. Gay. Ateista. Anebo – a to prosím tvrdil sám guru všech exorcistů, otec Gabriele Amorth – dítě, které rádo čte Harryho Pottera nebo poslouchá metal.

AddThis
0 comments

Čumenda

Svatý žbluňk

Z českých a moravských kostelů jsme zvyklí, že kněz při křtu pokropí nového křesťánka vodou z minidžbánku. Jde to ale i jinak. Řada menších církví dospělé katechumeny vykoupe celé. Maďarskou fotografku Boglárku Évu Zelleiovou fascinuje podoba nádrží a bazénů, které se k tomu používají. Většinou mají tak nějak odkazovat k Bibli, zároveň ale úžasně ilustrují dnešek.

Zoom

Hitparáda magorů

Ne, nebudeme si tu posté dělat legraci ze skupiny Kryštof. Našli jsme totiž skupiny, které hrají mnohem lepší hudbu. V jedné hrajou dinosauři a ve druhé plyšoví medvědi. A ani to nejsou nejšílenější kapely na světě.

Podobné články: Kácíme modly

2018 | 10 | Holky & koně

Když mají vaše děti v těle buňky cizího chlapa

Těhotenství je fascinující proces nejen pro rodiče, kteří tapetují zdi svých facebookových přátel ultrazvukovými portréty prvně žužlaných palečků. Aby se plod vůbec mohl vyvíjet, musí lidské tělo překonat spoustu překážek. Třeba vyměnit si s matkou kvanta buněk, které nachytala bůhvíkde.

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Pohádka o velkém Nikolovi

Dvoumetrový srbský krasavec s uhrančivým pohledem, který přesto odmítal davy obdivovatelek s tím, že by ho avantýry rušily při práci. Geniální excentrik s dokonalou pamětí a schopností vizualizovat technologie před tím, než je sestrojil. Držitel více než 300 patentů v 26 zemích světa, se spoustou dalších vynálezů, které nikdy neopustily jeho laboratoř. Myslitel, který chtěl dát světu neomezený zdroj volné energie a byl kvůli tomu pronásledován a umlčen mocipány. Dámy a pánové – Nikola Tesla.

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Soda s octem, na lysinu past

Jestli mluvíte anglicky a uvidíte někde napsáno „No poo movement“, asi se začnete hihňat, protože tenhle termín může docela dobře označovat lidi, kteří se rozhodli nechodit na velkou. Ve skutečnosti jde o lidi, kteří se rozhodli nemýt si hlavu. Což dává zhruba stejný smysl.
Google+