Pokec

Už to není banda holohlavých mlátiček

Na začátku filmu Až přijde válka se hlavní protagonista potí u maturity. Vzápětí stejného klučinu vidíme v lese navlečeného do maskáčů, jak štěká rozkazy na partu chlapů se samopaly, kteří se rozhodli vzít obranu Slovenska do vlastních rukou. Na konci už samozvaný vojevůdce velí desítkám „branců“ a řeční na náměstích o tom, jak je potřeba zavést pořádek. Bohužel ten film není fikce, ale dokument. Režisér Jan Gebert s ním otvíral letošní dokumentární sekci Berlinale.
AddThis
  • Foto: Michael Kratochvíl, Stanislav Krupar, PINK production

Než jsem vyrazil na schůzku, pustil jsem si váš dokument ještě jednou a musím říct, že z něj jde trochu hrůza.
Jo? Tak to děkuju.

Nemáte zač. Byl to váš záměr? Natočit dokument, ze kterého jde mráz po zádech? 
Ne že bych chtěl primárně pouštět hrůzu. Chtěl jsem prostě natočit film, který by nějak pojímal vzestup popularity extremistů s lidskou tváří, což je problém, který kolem nás čím dál tím silněji vnímám. Zachytit proces zrodu hnutí, které ze začátku působí nevinně až legračně, ale za pár let máme ty srandovní hochy přetavené v ostřílené vůdce polovojenských sdružení a ještě o něco později v charismatické politické populisty. 

Proč jste je hledal na Slovensku? U nás takové partičky nejsou? 
Jsou, ale nebyly pro mě tak zajímavé. Tahle konkrétní mě zaujala tím, že v ní byli hodně mladí lidé. Teenageři, snad by se dalo říct, že děti, ovšem velmi organizované a schopné děti. Skupina Slovenských branců vznikla v roce 2012, kdy byl její vůdce středoškolák a měla jen pár členů. Už za pár měsíců ale dostal Petr Švrček a jeho pobočník nabídku odjet na několikatýdenní výcvik a školení k ruským kozákům. Dnes mají Branci desítky členů, stovky sympatizantů a reálné politické ambice. Oproti nim jsou české takzvané domobrany banda matlalů. 

Zarazilo mě, že se taková skupina objevila zrovna na západním Slovensku, v prosperujícím regionu, kde se lidé mají dobře. 
Ano, mají se dobře. Ale v Praze se lidé také mají dobře. To neznamená, že jednoho dne nezjistíte, že váš soused nebo obvodní lékař nebo nejlepší kamarád nevolí nějakou extrémistickou stranu. Extrémismus už není doménou vyloučených oblastí, kde se lidé potýkají se zajištěním základních potřeb. On už se dnes profiltroval do všech pater společnosti. Petr Švrček žije ve spořádané rodině, mají rodinný dům, auto, on sám je úspěšný student archeologie. Většina členů vedení Branců jsou vysokoškoláci. To je na tom vlastně nejděsivější. Že taková parta nepřipomíná složením nějakou bandu primitivů, ale spíš sraz absolventů mírně nadprůměrné třídy gymnázia. 

K čemu se vlastně Branci hlásí?
Když jsme mluvili o tom Západním Slovensku, tak tam je zajímavé, že Branci mají největší zastoupení v Nitře a v Trnavě. Tedy v městech, kde za dob Slovenského štátu byly nejsilnější Hlinkovy gardy. K těm se Branci svým způsobem odkazují. Svým vystupováním a vizuálem, kanadami, kšandami naštorc a podobně. Zároveň se ale hlásí k nějaké Slovanské říši, obdivují Stalina a idealizují si období komunismu. Berou si z pravého i levého extrému co jim vyhovuje. Spojuje je vlastně jen tendence tíhnout k vládě pevné ruky. 

To mě taky zaujalo. Ve filmu jsem nemohl uvěřit, že uhrovatý kluk, čerstvý maturant, drsně rozkazuje čtyřicetiletým chlapům a ti ho bez zaváhání poslouchají. 
Petrovi se nedá upřít charisma a schopnost vycházet s lidmi. Je naprosto jiný ve škole, kde vystupuje spíš jako milý bavič a komik. Sám jsem s ním byl asi dvakrát na pivu a působil na mě jako vtipný a inteligentní, dobře vychovaný kluk. V lese ale popustí totálně uzdu své touze ovládat a velet a stane se z něj malý diktátor. Nedokážu přesně odpovědět na to, proč ho ti čtyřicetiletí tátové od rodin berou tak vážně, nechají se buzerovat a ponižovat. Možná je v tom touha zbavit se na chvíli věčné odpovědnosti sama za sebe. Odhodit identitu, vzdát se osobní svobody a nechat někoho, aby rozhodoval ve všem za vás. A opět jsme u skutečnosti, že ve skupině Branců se odráží tendence celé naší společnosti. Hodně lidí v celém světě si dnes volí vůdce, kteří jim slibují, že se o nic nebudou muset starat. Že stačí poslouchat a oni vše zařídí za ně. 

Ve filmu zazní věta: Proč bysme měli mít nějaké volby? Volební právo přece máme jen my a my si vždycky zvolíme sami sebe. 
Jo. A vůbec mu takové uvažování nepřipadalo divné. On vlastně jen kopíruje to, co vidí kolem sebe, ale jde vždycky o krok dál. Když ve skupině zrušil možnost demokratické volby, tak nadto ještě zavedl opatření, že noví rekruti nebudou mít jména, ale jen čísla. 

Mám tomu rozumět tak, že kdyby kolem sebe Petr viděl něco jiného, tak by se z něj vojenský diktátorek nestal? 
Ano. Já si myslím, že by za jiného nastavení společnosti mohl klidně stát třeba cílevědomým ekonomem nebo ambciózním ekologem. Jenže když mu doba přihrála popularitu militantních domobran, tak toho s radostí využívá. Pamatuji si, jak strašně povzbuzující efekt na ně měl Brexit, nebo když byl v USA zvolen Donald Trump. Jakou radost Branci mají, když ve zprávách slyší, že stejné věci, které hlásají oni, říká Orbán nebo Kaczynski. To jim dává obrovské sebevědomí a pocit, že s tímhle uvažováním to můžou v politice dotáhnout hodně vysoko. 

7_2018_CILICHILI_Pokec_Chodici_3B.psd

Kupodivu Petr ale na začátku filmu tvrdí, že politické ambice nemá.
Ta scéna nevznikla náhodou. Já jsem od samého počátku nechtěl točit film o domobraně, ale zachytit jeho vysoké ambice. Cítil jsem, že chce do politiky, ale nechce mi to říct. Proto jsem před rozhovorem poprosil reportérku, aby se ho na to přímo zeptala. Petr to popřel, ale vzápětí ho vidíme v zákulisí, jak se spolu s kamarády směje, že reportérku obelhal. 

Ve filmu se Branci poměrně často dostávají do kontaktu s úřady nebo policií, která je ale bere na velmi lehkou váhu. V jedné scéně jim Petr vysvětluje, že ty samopaly, se kterými běhají po lesích, jsou jen atrapy a policisté tomu uvěří a ani si to nejdou prověřit. 
To máte recht. Pasivita společnosti a přihlížení mě zarážela neustále. Vlastně pořád vystupovali v roli kluků, co si chodí hrát na vojáky. Ani rodiče, ani policie, a vlastně nikdo jim nedal najevo, že to, co dělají, není v pořádku. 

Vážně jim to nikdo neřekl? 
Já jsem se konfliktům ani střetům s protinázorem nebránil. Dokonce jsem na nějaký čekal, ale za celé tři roky natáčení jsem žádný nezaznamenal. Viděl jsem jen, jak jim všechno strašně snadno prochází. Jak nikomu nevadí, že ve vojenských uniformách s insigniemi mašírují po ulici. Jak dělají besedy s malými dětmi na školách. Mluví na veřejných akcích. Policie, úřady ani veřejnost jim to beze slova umožňovala anebo řešila triviální formality. Jakože k výlepu plakátů musí mít povolení od městského úřadu, nebo že by neměli nosit vojenské insignie. Jediné konfrontace jsem se dočkal, když byli Branci pozvaní na besedu ke studentskému dokumentu Dominika Jursy. Seděl tam proti nim expert na extrémismus, který ale absolutně nebyl schopen jim oponovat. Nedokázal říct, že jsou nebezpečná militantní skupina s inklinací k fašismu. Místo toho rozebíral, co Branci lajkují na Facebooku. 

Věděli, co si o nich myslíte vy? A nebránilo to v natáčení? 
My jsme se o mých názorech bavili jen velmi okrajově, ale vzhledem k tomu, že jsem novinář a filmař, tak jsem velmi snadno vygooglovatelný. Petr Švrček do toho přesto šel, protože být ve filmu byla pro jeho ego příliš lákavá příležitost. On je pragmatik. Myslím, že nikdy nikoho s rozhovorem nebo natáčením neodmítl. 

Jak tedy natáčení probíhalo?
Byl velmi obezřetný. Nechtěl nám ukázat úplně všechno, hlídal si, k čemu nás přizve. Když jsem mu ukazoval hotový film, tak chtěl některé scény vyhodit a vyhrožoval nám právníky. Nakonec to snad nějak pochopil. Nemůžu říct, že by se mu film líbil, ale necítí se snad podvedený nebo zmanipulovaný.

7_2018_CILICHILI_Pokec_Chodici_2B.psd
A ostatní respektují názor vůdce? 

Víceméně. Jen jeden Branec nám vyhrožuje žalobou kvůli výroku z nějakého rozhovoru. Na otázku, jestli je považuji za fašisty, jsem odpověděl, že jsou nový druh, chytřejší a tím pádem nebezpečnější. Mohl by z toho být komický soud, kam by ten pán přišel v uniformě a v kanadách a dokazoval by, že není chytřejší než fašista.

Když říkáte, že vás Branci všude nepustili, máte dojem, že možná kují ještě temnější pikle? 
Ne. Oni jsou naprosto otevření v tom, co hlásají. Myslel jsem tím, že jsem se třeba nedostal blíž do jejich rodin. Což mě mrzí, protože jsem neměl tolik příležitostí ukázat je jako normální kluky, kterým maminky perou uniformy a vozí je autem na výcvik. To je podle mě hrozně důležité, protože dnes musíme žít s vědomím, že extrémisti už nejsou banda holohlavých mlátiček, která si žije někde v izolaci. My si musíme uvědomit, že je máme doslova všude kolem sebe. Že se nás tenhle problém velmi týká. 

Váš film otvíral dokusekci Berlinale. Jak na něj lidé reagovali? 
V Německu není zvykem natočit film o fašistech bez toho, aniž byste na ně neukázal prstem a neřekl, že jsou špatní. Myslím si, že to ale všichni pochopili a brali to jako strašidelnou zprávu nejen o Slovensku, ale o celé Evropě. V podstatě se nestane, že by po projekci nevypukla velmi živá diskuze. 

Počítáte s tím, že se na Slovenskou do diskuze zapojí i Branci?
Já bych je chtěl pozvat. Už jen proto, že spousta lidí tíhne k podobným spolkům z nějakého pocitu nevyslyšenosti. Mají dojem, že nikoho nezajímají. Kdyby se na projekcích potkaly dva světy, které se nepotkávají a neumí se spolu bavit, tak by to třeba k něčemu mohlo pomoct.

Ještě mi řekněte: Existuje nějaká šance, že by se Branci mohli utrhnout ze řetězu a něco provést? 
Můj názor je, že celé to vojenské téma, maskáče a buzerace je jen taková stafáž. Většina z těch kluků by za jiných okolností neměla potřebu běhat se samopalem po lese a hlásit se k blbostem jako je velkoslovanská říše. Ani Petr není rozený voják a nemá militantní ambice. Jeho opravdový cíl je mít skupinu, kterou absolutně ovládá, a že je to zrovna Domobrana, to je spíš souhra okolností. On se chce stát Velkým Slovákem, mít vliv, moc. Ve filmu je to i vidět. Na začátku je to nervózní maturant, který o víkendu chodí v maskáčích do lesa, na konci už je z něj takový Tonda Blaník, který v kravatě a obleku promlouvá k lidem na náměstí a nechává se fotit na billboardy. Rychlost, jakou ta proměna proběhla, je zarážející. Stejně zarážející jako fakt, že myšlenky a hesla, která před třemi lety dostaly Brance na seznam extrémistických organizací, dnes běžně slyšíme v hlavních zprávách.

AddThis
0 comments

Čumenda

Křížkoťap

Fotograf Dominik Bachůrek vyrůstal v hluboce věřící rodině. Každý rok v létě v ní bylo tradicí chodit na náboženské poutě. Když byl ještě dítě, prožíval je jako nutné nudné zlo, v dospělosti se ale rozhodl na poutní místa vrátit a zkusit je pochopit jinak. „Na první pohled vidíte davy lidí se sepjatýma rukama, odříkávající dlouhé hodiny modlitby, které formou připomínají východní mantry,” říká. „Proč to dělají, ale může pochopit jen ten, kdo si to sám prožil.“

Reportáž

Kosení Pražáků

Nedávno mi bývalý spolužák tvrdil, že by se v Praze ukousal nudou. Prý tu lidi jen sedí v práci nebo v zácpě na magistrále. To je samozřejmě nesmysl, protože v naší Matičce měst se dá zažít úplně všechno. Třeba vyrazit za kuropění žnout otavu.

Podobné články: Pokec

2018 | 5 | Ti druzí

Křoví je budoucnost

„A bylo jaro, všechno, všechno kvetlo.“ Broučci. Tak jako oni vyrazte do přírody (což může být i kus divočiny uprostřed města) a koukejte kolem sebe. Zkuste se prodrat hustým porostem jako zakládající člen sekty Křovinářů, špičkový terénní botanik Jan Albert Šturma. A nechte se ohromit jeho vyprávěním o zelených přistěhovalcích, o krotkých i panovačných kytkách a o kráse tam, kde ji nečekáte.

2018 | 4 | Vypěstuj si ráj

S puškou v ruce, s ohněm v srdci

Antropolog Radan Haluzík strávil v devadesátých letech delší čas na Kavkaze a na Balkáně. V oblastech, kde doutnaly nebo už hořely válečné konflikty. Bez pušky, ale s diktafonem. Z původní reportérské touhy být u toho se stala zvědavost vědecká. Dvacet let po návratu vydává výpravnou publikaci Proč jdou chlapi do války.

2018 | 3 | Svět ve vatě

To jsme měli doma taky!

Fenomén domácího umění postihuje i ty z nás, kteří v jeho éře nevyrůstali. Některé dokonce fascinuje natolik, že podivné, podomácku vyrobené artefakty začnou sbírat. Na rozhovor pak přinesou překližkové hodiny, lakovaný samorost a svícen s Mickey Mousem vyřezaný z půlcentimetrové oceli. Ve sbírce sdružení Domácí umění, které na našem setkání reprezentovali Pablo de Sax a Klára Zápotocká, je podobných unikátů na půldruhého tisíce.
Google+