|

PDF

OBSAH

ROZJEZD

TÉMA

    ČTENÍ

       

      Reportáž

      Kosení Pražáků

      Nedávno mi bývalý spolužák tvrdil, že by se v Praze ukousal nudou. Prý tu lidi jen sedí v práci nebo v zácpě na magistrále. To je samozřejmě nesmysl, protože v naší Matičce měst se dá zažít úplně všechno. Třeba vyrazit za kuropění žnout otavu.
      AddThis

      Je půl páté ráno… Pardon, na chvíli jsem usnul za chůze, protože, no víte, je půl páté ráno. V tuhle zvláštní dobu, kdy už není noc, ale den ještě nezačal, je při vědomí jen málokdo a máloco. Ve Stromovce, kterou v polospánku klopýtám, není kromě mě ani noha. Vzhůru jsou jen ptáci, kteří ovšem řvou jak zjednaní, a muchničky, které jsou celé nadšené, že jim jde snídaně. Než se vzpamatuji, mám nohy dožrané jako sirota. Asi bude pršet. 

      Proč to nevzít kosou?

      Když podlezu viadukt a dojdu k můstku na Císařský ostrov, zjišťuji, že tu přece jen ještě jedna živá duše bdí. Pořadatelka pátého ročníku Kosení Stromovky se mi představuje jako Bára a jelikož jsme tu zatím sami, dáváme se do řeči. Celá tahle zvláštní akce prý odstartovala před pěti lety, když za Bárou – šéfovou údržby Stromovky – přišla kamarádka Petra a začala se vyptávat, proč se tráva v parku seče motorovými sekačkami a ne kosou. „Nejdřív jsem se jí trochu vysmála,“ vypráví Bára a tluče se po nohou doštípaných dotěrnými muňkami. „Nedovedla jsem si představit, že bych naše zaměstnance hnala ve tři ráno do Stromovky s kosou. A taky by asi návštěvníci nedávali, kdyby tu všude leželo seno, že jo. Kosa je sice kosa, ale sekačka po sobě trávu dokáže i sebrat a dá se s ní sekat i v poledne. No ale pak jsem se dozvěděla, že Petra je z party lidí, co jezdí kosit pravidelně. Nakonec jsme vymysleli, že necháme trávu na nějaké loučce stranou růst a aspoň jednou do roka uspořádáme ve Stromovce sečení.“ 

      Jestli to nevíte, tak u nás vážně existují partičky lidí, kteří se věnují kosení jako koníčku. O víkendech a dovolené se vydávají do hor, na louky, na které technika nevyšplhá, spí v přírodě ve stanech nebo v týpí a přes den sečou trávu. Kromě toho se taky pořádá mistrovství republiky v sečení a dokonce i evropský šampionát. Prostě kolem kos se kosí celkem živá komunita. Kdo by to byl býval řekl? 

      Jak tak klábosíme a odháníme mouchy, dorazí hlavní sponzor akce – kavárna Alchymista. Lijeme do sebe vděčně kávu a vítáme další sekáče. Přijíždí na kolech, koloběžkách, pár dorazí autem. Jeden se právě souká z taxíku a opatrně z něj vyplétá vlastní kosu zabalenou v ručně šitém maskáčovém futrálu. „Jo, já kosím celkem dost,“ říká sekáč Martin, zatímco vybaluje svůj nástroj a zručně montuje čepel na ratiště. „Starám se tu o kus pozemku, kam se nedá dost dobře zajet se sekačkou, tak jsem si pořídil kosu. Ono mě to i baví, jsem přece jen naplavenina,“ krčí rameny a imbusem ladí úhel čepele k ratišti.  

      Víc sekáčů než trávy

      „Tož vítejte,“ zdraví Petra hezky po moravsku, když udeří půl šestá. Je nás tu asi dvacet a podle všeho dorazí ještě další. Což je trochu problém, protože je sucho, a vypadá to, že tu nakonec bude víc sekáčů než trávy. „Prosimvás, brousky budou všechny tady v kyblíku ve vodě a pak je tam zase vždycky vraťte. Nebudeme mít letos toulce, protože se nám spousta brousků poztrácela,“ uděluje instrukce. „Na první koze jsou osobní kosy, které jste naklepávali na workshopu. Na dalších dvou kozách jsou erární kosy volně k dispozici. Jo, a repelenty jsou taky volně k dispozici,“ dodává a dav se pohne ke stojanům. O kosy je zájem a mám co dělat, abych aspoň jednu ukořistil. Mimochodem, když stojíte uprostřed skupiny dvaceti lidí, z nichž každý třímá v nezkušené ruce nástroj s půlmetrovým břitem, jdou vám hlavou lecjaké myšlenky. Třeba jak se museli cítit Husité namačkaní na vozové hradbě. Anebo kde přesně máte v krku tepnu. Naštěstí se nic nestane, a když na mě přijde řada i s brouskem, přejedu pro fazónu ostří a jdu se mrknout po nějaké trávě. 

      Moje obavy se potvrdily a hromada sekáčů se musí spokojit s nepříliš vzrostlým porostem na loučce a plevelem rašícím ve stínu pod stromy. Zkušení kosáči, z nichž jeden má, nekecám, dokonce kroj, klobouk a čižmy, se do něj dlouhými švihy pustí a nechávají za sebou úhledné řádky. My ostatní žmolíme kde a co se dá. 

      Ššššrc, ssssss, šššrcc, sssss. Šinu se kupředu a snažím si vzpomenout na lekce kosení, které mi asi před třiceti lety uděloval můj nebožtík děda. Stát rozkročený. Nehrbit se, jinak tě budou bolet záda. Dělat malé krůčky v rytmu záběrů. Nezvedat kosu ze země. Švih vést patou čepele, nezvedat špičku, ale dávat bacha, aby nezajížděla do hlíny. A často brousit. Jako to bylo v té pohádce, ve které se vsadil hospodář s čertem, kdo poseká dřív louku a hospodář vyhrál, protože čert byl ňouma a nebrousil. Na mistry, kteří jedou jako kombajn, sice nemám, ale když čas od času chytnu rytmus, uznávám, že na téhle činnosti něco je. Ne že bych měl chuť jet rovnou kosit horské hřbety, ale takhle na chvíli je to doslova meditace v pohybu. Bylo by to ještě lepší, kdybych se nemusel bát sekáče hned vedle, který patrně odkoukal techniku z nějakého kung fu filmu. Jeho razantní švihy a nápřahy metr nad zem by mu Jackie Chan záviděl. 

      Vprostřed Prahy kosy sviští

      Je čtvrt na sedm a je už celkem vedro. Anebo je to tím pohybem. Dívčice roznáší po kalíšku, aby se sekáči nepotili, což na mě má přesně opačný efekt a po trnkovici se orosím až po záda. Stromovka už není zdaleka tak liduprázdná jako na začátku. Po cestičkách kolem nás dusají běžci, kteří se jdou ráno před prací zpotit a vypadají trochu nakrknutě, že dnes nejsou za největší blázny. Zároveň s nimi přichází další vlna sekáčů, kteří postávají a žádostivě pokukují po rozebraných kosách. Dojedu řádku, utřu čepel hrstí trávy, přejedu ji brouskem a předávám ji jednomu z nich. Jdu ke stánku s kávou na ještě jedno espreso, i když mám pocit, že bych si měl spíš dát meltu z bandasky. Víte co, abych zachoval autenticitu. Ta tu jede na plné obrátky. Zatímco naši moravští ogaři jezdí po lůkách na Husqarně, uprostřed Prahy sviští kosy a od řeky, kde působí hardcore sekáčské jádro, se ozývá: „Žalo dívča, žalo trávu, nedaleko Velehradu.“ Klidně se můžete šklebit, že pražští hipsteři už neví coby, tak začínají objevovat trávnice a halekačky. Jenže když je slyšíte takhle zrána, zpívané dvojhlasem za doprovodu houslí, harmoniky a podepřené rytmem dvaceti kos, tak na nich není patetického ani zbla. Příští rok jdu zase a možná si pořídím kosu. Anebo se aspoň naučím nějakou hezkou písniču. Ligotala sa hvězdička, anjel moj.

      AddThis
      0 comments

      Podobné články: Reportáž

      2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

      Sběratel přerostlých letadýlek

      Air Park ve Zruči u Plzně působí neuvěřitelným dojmem. Není nijak velký, odhadem tak dvě fotbalová hřiště na kraji vsi. Na téhle ploše se ale tlačí doslova záplava strojů. Křídlo na křídle tu stojí řady letadel, vrtulových i proudových, vojenských i dopravních. Poblíž plotu narušuje leteckou hegemonii řada tanků a podobných obrněných vozidel. Sem tam je pro pestrost přidán vrtulník. Vypadá to tu jak ve výstavní skříni obřího sběratele modelů.

      2015 | 1 | Konec dobrý, všechno dobré

      Wrestling patří do Bohnic

      Jak pravil klasik: Viděl jsem stíhačku couvat a žábu bušit pěstí do skály. Ale že se dočkám profesionálního wrestlingu v Kulturním domě Krakov, jsem opravdu netušil.

      2018 | 4 | Vypěstuj si ráj

      Poníci na Jižáku

      Na hlubokém Jižáku je k vidění leccos a zdejší peneři jen tak kvůli něčemu obočí nezvednou. Když ale po eskalátoru metra Háje vyjede elfka v loveckém hábitu a s mečem na zádech, zástup cestujících na zastávce se přece jen zavlní. Tauriel si prostých smrtelníků nevšímá. Přičísne průvanem rozcuchanou růžovou paruku a zamíří směrem, kterým ukazuje šipka s nápisem Modrá škola.
      Google+