Téma

Proč šlapete?

Zeptali jsme se lidí, kteří chodí opravdu hodně, co na tom vidí.

AddThis

Samuel Vimmer

Chození je pro mě užitečné už jenom proto, že změním obvyklé prostředí. Když jdu krajinou, v hlavě mi rotují stejné otázky a problémy, které si v ní přemílám běžně. Ale jak jdu, začne ta radioaktivní šlichta v mé škebli s krajinou mluvit. Začnou spolu interagovat, uvidím rozkvetlý strom a moje myšlenky se rozeběhnou po jiné dráze, než na jakou jsou zvyklé. Díky tomu mě napadají nová řešení, nebo dokonce i lepší otázky, a časem se vychodím do klidu a smíření s mnohým z toho, co mi předtím žralo čas a emoce.

Tamara Trojinská

Mám vyzkoušené, že pouť mi rozšíří obzory. Zní to jako fráze, ale tady se to děje doslova. Ve městě koukám buď do obrazovky, nebo NANEJVÝŠ nějakých 20–30 metrů dopředu a tam je nějaká zeď, výloha, dopravní značka, něco. Zatímco když vyjdu ven, začnu se po pár hodinách soustředit na mnohem vzdálenější výhled. Koukám tam, kde se nebe potkává se zemí, vidím hory v dáli, cestu, co se ztrácí v rovině, pole po stranách. Prostor, který obsáhnu zrakem, a tím i myslí, se mnohonásobně zvětší. Dává mi to úplně novou perspektivu toho, kdo jsem a co se se mnou v životě děje. V hlavě to vím pořád, ale potřebuju občas skutečně vyjít ven, abych si to uvědomila i očima a tělem.

Tomáš Gavlas

Fyzicky je pro mě dlouhá chůze bolestivá. Na druhou stranu pak zažívám pocit vykoupení, když tu bolest překonám. Psychicky působí jako mlýnek na všechen nešvar, co si hromadím v hlavě. S každým krokem se velké a těžké myšlenky drtí na drobnější zrno, až je z nich nakonec jen prach a ten odfoukne vítr. Mohlo by se zdát, že se lidé u poutí nebo meditací uklidní, ale často je opak pravdou, v tichu se mysl víc exponuje a poutník s ní musí začít pracovat. Největší překvapení pro mě bylo, když prosté radosti z poutě (dobře se vykadit, po třech dnech se umýt nebo naopak uschnout, dobře se vyspat v odlehlé vinici…) překonají drahé a složité radosti dnešního světa. 

Franta Unprepared

Nepovažuju se za velkého a zapáleného „chodiče“. To, že jsem na své pětileté cestě kolem světa ušel pěšky tisíce kilometrů, mělo jenom dva důvody: jednak abych ušetřil, protože vlastní nohy jsou pořád ještě nejlevnějším dopravním prostředkem, a zadruhé abych se dostal na úžasná místa, kam se člověk žádným jiným způsobem nedostane. Sama o sobě pro mne chůze zvláštní smysl nemá. U psychiky účinky nezaznamenávám, ale u vlivu na tělo bych řekl, že pro zásadní proměnu a odstranění veškerého tuku v těle klidně stačí 4–6 hodin chůze denně, hlavně když se to děje delší dobu, ideálně několik týdnů v tahu. Pro mne je zásadní, kde a kam jdu. Himálaj, Andy, amazonské pralesy, tam všude mne chodit moc baví. A třeba cesta do Santiaga de Compostela má taky kouzlo, přestože je vizuálně a fyzicky v mnoha částech extrémně nepříjemná. Pár set kilometrů před Santiagem jde totiž člověk dny a dny jen po rovině, kolem polí, a co bylo pro mne nejvíc šokující, velké části se chodí prostě po silnici mezi auty. To je hrozně nepříjemné. Evropa má bohužel asfaltky a dálnice všude.

Lucie Luňáčková

Pouť je pro mě synonymem svobody. Nabíjí, oživuje, zlepšuje náladu. Taky ale umožňuje „projít“ těžkými věcmi a nechávat je opravdu za sebou. Někdy stačí 10 minut a jindy jsou potřeba týdny. Čím déle putuju, tím rychleji se překlápím do „poutního režimu“. Přitom každý den na pouti naplňuju nějakým záměrem – otázkou, na kterou hledám odpověď, přáním, myšlenkou na někoho druhého, modlitbou. Vnímám, jak se daný záměr v krajině odráží, k čemu mě krajina inspiruje.

Jan František Bím

Chodím celý život. Nastartovali to rodiče. Napřed výlety, pak hory a divočina, od roku 2005 dálkové pěší poutě. Chůze je pro mne esence lidského bytí – pohyb, klid, sepětí s krajinou i jinými lidmi. Můj oblíbený je příběh muže, kterému doktoři předpověděli po mrtvici několik týdnů života. Podepsal revers a vyrazil z domova v Bilbau do Santiaga. Potkal jsem ho poprvé asi půl roku poté, co vyrazil. Šouravým krokem bez zvedání nohou urazil asi 800 km. Obtížně mluvil a místo prstů měl zatuhlé „hrabičky“. Podruhé jsem jej potkal za další rok. Normálně chodil, skoro normálně ovládal ruce. Ušel asi 5000 km. Pořád žil, a tak šel dál. Možná ještě pořád někde putuje.

Petr Hirsh

V roce 2009, kdy jsem se rozhodl vyrazit ze Dvora Králové nad Labem do Santiaga, to byl pro mě způsob restartu po vyhoření, po ztrátě smyslu života. Dnes je pro mě chůze a putování způsob, jak se potkávat s lidmi i se sebou samotným. Moje první pouť trvala 2,5 roku a ušel jsem při ní přes 16 tisíc kilometrů. Teď mi někdy stačí jednodenní procházka a pár kilometrů. Ale obecně doporučuji pokusit se nalézt čas alespoň na více než 21 dnů. Kdo jednou zkusí, už nechce jinak. Za posledních 5 let besedování jsem ještě nepotkal kolegu poutníka, který by po první cestě řekl: „Už nikam nejdu.“

Richard Šulc

Na chození po svých je celá řada báječných věcí. Tou nejlepší je, že člověku dává opravdovou svobodu. A taky – pro někoho možná překvapivě – velkou porci smířlivosti a tolerance. V porovnání s kopcem, který jste právě v prudkém dešti vyšlapali, se najednou domácí hádky nebo nerudný kolega jeví méně hrozivě a vy konečně zjistíte, že to nejsou věci, kvůli kterým je třeba si dělat starosti. Chození pěšky vám také neustále přináší celou řadu drobných radostí, které jinde nezažijete. Máloco se vyrovná euforickému pocitu, když zdoláte potok uprostřed lesa po kládě, kterou tam někdo přikutálel před vámi. Zkuste to schválně porovnat s okamžikem, kdy odevzdáváte tabulku s rozpočty nadřízeným a víte, že vám všechny součty sedí. Dmete se u toho pýchou, jste na sebe hrdí, že jste to dokázali? Těžko.

AddThis
0 comments

Téma

Chůze jako umění

Že lze použít chůzi jako prostředek uměleckého vyjádření, dokázali Monty Pythoni v legendárním skeči Ministerstvo švihlé chůze. Umělců-chodců ale v historii umění najdeme daleko víc.

Čumenda

Křížkoťap

Fotograf Dominik Bachůrek vyrůstal v hluboce věřící rodině. Každý rok v létě v ní bylo tradicí chodit na náboženské poutě. Když byl ještě dítě, prožíval je jako nutné nudné zlo, v dospělosti se ale rozhodl na poutní místa vrátit a zkusit je pochopit jinak. „Na první pohled vidíte davy lidí se sepjatýma rukama, odříkávající dlouhé hodiny modlitby, které formou připomínají východní mantry,” říká. „Proč to dělají, ale může pochopit jen ten, kdo si to sám prožil.“

Podobné články: Téma

2018 | 10 | Holky & koně

Holky a hřebci a hnůj

„Máme ve třídě koňařku, je to nafoukaná čúza, pro kterou jsou všichni póvl. Spolužačky jí nemůžou přijít na jméno, ale zároveň jí všechny lezou někam jen proto, aby se občas mohly povozit. Fakt nechápu. Anebo plno jiných holek tak šílí po koních, že chodí zadara uklízet někam do stájí hnůj. Pochopila bych, kdyby to byla záliba sem tam nějaké holky, ale z koní šílí snad úplně všechny. Proč jako?“ – Zpovědnice.cz

2018 | 10 | Holky & koně

Holky byly u koní vždycky v převaze

Zdenu Motyginovou přivedl ke koním dědeček povozník. Jezdí odmalička, koním se věnuje syn i manžel a k tomu dělá šéfredaktorku časopisu Jezdectví. Ideální zdroj informací o čemkoliv se čtyřmi kopyty a hřívou.

2018 | 10 | Holky & koně

Koňský kšeft aneb Jak se na tom hrabe

Kůň je nákladný mazlíček, stejně jako třeba golf nebo jachting. Ale na první pohled to nemusí být vidět...
Google+