Blog

16 způsobů, jak se chlapi, co spolu hrajou fotbal, pěkně se*ou

Jo, my kluci, co jsme v jednom mančaftu a chodíme si zakopat, se někdy vzájemně dost sereme. Především kecama. Hele, tak třeba když do vás začnou vandrovat, že...
AddThis

„to musíš přeci dávat!“

Protože on by to dal. On je něco jako Pelé. Každej, kdo s váma v tomhle podělaným fotbalovým vesmíru hraje, je jako Pelé a dal by to.

„a co chceš víc!!!“

Aby bylo úplně jasný, že to, co jste zazdili, bylo fakt něco extra. A aby vás to případně žralo ještě o trochu víc, než normálně. To víte, spoluhráči. Kamarádi. 

„komu to mám jako dát?“

Prej neměl komu přihrát, když udělal nesmyslnou kličku jako poslední a dostali jste fíka. Ale pochopitelně, že za to můžete vy. Kdo jinej.

„jsem si myslel, že mi tam naběhneš…“ 

Míč proletěl někde na horizontu, že by ho nestihl ani Bolt. Ale vy jste prostě zkazili krásnou akci. To je jasný.

„dej mi to do nohy.“

Protože, on je takovej ten, co si říká špílmachr a už toho moc nenaběhá, a jak ho netrefíte, máte pech.

„musíme si to dát po zemi.“

Vždycky, když to nejde se objeví nějakej chytrák, kterej začne ostatním valit, co slyšel ve studiu ligy mistrů. Jakoby neviděl, že jste si do týhle chvíle nedali tři přihrávky, tak jakýpak po zemi…

„já jsem si věřil.“

Tvrdí obvykle samozvaný kanonýr, když sobecky urve slušný nájezd tří na jednoho. Co mu na to říct, že jo. je to přeci ten… kanonýr…

„to nešlo.“

Tvrdí obvykle žrout, který místo aby přihrál, zkusil pálit i z nulovýho úhlu. Pustit bojový psy na tyhle chrty i s jejich výmluvama.

„skočilo mi to…“

Takže za to přeci nemůže. I před prázdnou branku se musí přihrávat hezky pomalu s citem a na správnou nohu. Jinak je to zase vaše vina.

„no jo, levačka…“

A to byste měli vědět, že spoluhráč má jednu nožičku jen tak na opírání. A nepřihrávat mu jako zvíře. To se nestydíte?

„přesně takhle jsem to chtěl…“

Jak jinak. Když se něco povede, je to pochopitelně umělecký záměr. A do té šibenice mířil.

„mi to nějak zaplavalo, nebo co…“

Slušnej brankář za žádnej gól nemůže. Vždycky mu tam někdo stojí, nic nevidí, lidi špatně brání, nebo…  

„mám svýho!“

Pochopitelně toho, co je nejblíž. Nebo ještě lépe, toho, co je momentálně nejblíž.

„mám házejícího!“

Ještě alibističtější varianta předchozího. Dotyčný totiž stojí a nemusí se ani hnout. Házejícího zkrátka bere jen největší lempl.

„autor má zelenou!“

Jakmile zakopnete balon do roští, musíte si pro něj jít. A prejže jeden tým… he he.


A samozřejmě, nejvíc k uzoufání jsou všichni spoluhráči, co se nevrací. O tom by se daly napsat hotový romány…

AddThis
0 comments

Podobné články: Blog

COOKIES
Google+