Blog

Tak trochu jiný biograf

Kinařský byznys se u nás za posledních dvacet let výrazně změnil. Vedle multiplexů, které ovládly hlavně velká města, se tady objevil ještě jeden, mnohem sympatičtější fenomén. Nezávislácká kina, která zároveň fungují jako bar.
AddThis

Jedním z mála dostupných zdrojů pro malá kina je evropský projekt Europa Cinemas. Jde o program finanční podpory kin, které do promítání zařazují 15 až 30 procent evropské produkce (nepočítají se do toho domácí filmy). V Česku dotace z Evropy dostává pouze 28 kin (9 jich je pražských).

Pražské Aero, Světozor nebo Oko, jablonecký Junior nebo třeba olomoucký Metropol, všechna tahle kina mají kořeny v někdejší husté síti klubových kin, kdy u nás těsně před listopadem 89 fungovalo 250 filmových klubů se 100 000 členy. Pak přišla revoluce, nastoupily videopůjčovny a fungující síť klubových kin očekávala, kdy jí Rambo a spol. uštědří ránu z milosti. Díky úsilí kinofilů soustředěných kolem tehdejšího ředitele Letní filmové školy v Uherském Hradišti Jiřího Králíka a jejich Projektu 100 se tak nestalo. Kina, která chtěla přežít a hrát přitom i artovější kousky, musela ale začít hledat nové cesty, jak si na sebe vydělat.

Kaurismäki to natřel Titaniku

Hlavně ve větších městech patřila kina až do poloviny devadesátých let pod organizaci Správa městských kin, která je po svém zániku předala radnicím. Ty se je většinou snažily pronajmout anebo rovnou zavřít. Pouze sem tam se našel osvícený radní, který razil názor, že kino je pro fungování města něco víc než ztrátová položka v rozpočtu. Jeden takový se naštěstí vyskytl ve třetím pražském obvodu. Díky němu nepřipadl zdejší opuštěný biograf pánovi s nejvyšší nabídkou, ale partě nadšenců s nápadem.

Tak odstartovalo Aero, kino, ve kterém se budete vznášet. „Klubová kina do té doby fungovala trochu jinak než my,“ říká dramaturg Aera Ivo Anderle. „Většinou šlo o skupinu lidí, kteří měli v místním kině jednou za čas vyhrazený promítací večer. My jsme měli kino, které bylo stálým filmovým klubem. Zároveň jsme byli asi první kino, které provozovalo regulérní bar a mělo velmi liberální přístup k divákům. Nikdy jsme neřešili, jestli si do kina někdo přivede psa nebo si vezme pivo do sálu.“

Myslet si ale, že za úspěchem Aera stojí držák na půllitr u sedadla v sále, by bylo hrubé nedocenění celého konceptu, jehož tvůrci zvládají vytvářet projekty od utajených promítání Cinema Royal až po letní filmový tábor Aertěk. Nicméně i díky takovým detailům si Aero během pár měsíců vysloužilo kultovní status a k překvapení dramaturgů mohlo dokonce z programu úplně vypustit komerční filmy, kterými tady původně chtěli dotovat náročnější klubové snímky. „Mluvíme o době, kdy neexistovalo DVD, na internetu se sdílela jenom hudba a v televizi podobné filmy takřka neběžely,“ upozorňuje Ivo Anderle, když vzpomíná na dobu, kdy na Titanic dorazilo pár lidí, zatímco při přehlídce filmů Akiho Kaurismäkiho praskal sál ve švech. „Tehdy jsme byli jediné místo v republice, kde byla taková retrospektiva k vidění. Kdybychom ji udělali dnes, kdy jsou všechny filmy na DVD a zároveň na internetu, tak i přes daleko větší zkušenosti s PR a reklamou kino nenaplníme. Tím pádem musíme program daleko více otevřít mainstreamové kinematografii a snažit se maximálně oslovit své žižkovské okolí. Přestali jsme se orientovat jen na mladé nadšence zblázněné do artfilmu a stali jsme se lokálním kinem.“

Bez pomoci radnice to nejde

Směr, kterým se vydalo Aero, je pravděpodobně jedním z mála způsobů, jak obhájit existenci kin před nemilosrdným zrakem městských radních, na jejichž rozhodnutí závisí bytí či nebytí místního biografu. Provoz jednosálového kina je totiž ztrátový podnik a nezáleží, zda se bavíme o pětitisícovém městysu nebo o krajském městě se dvěma multiplexy. Výjimku tvoří zavedené instituce typu Oko nebo Aero, které samotný provoz pokrývají z vlastních příjmů a dotace (10 až 15 procent z celkového ročního obratu) směřují do projektů typu práce se seniory nebo výukové projekty pro děti. V ostatních případech platí přímá úměra: čím menší město, tím víc bude kino záviset na podpoře radnice.

Pokud už se na radnici najdou peníze, je třeba vytvořit dostatečně atraktivní program, který udrží kino při životě i v malých městech (funguje to tak například v Boskovicích) nebo mu pomůže obstát v konkurenci multiplexů ve větších městech. To se zatím daří třeba již zmiňovanému olomouckému Metropolu. Na programu točí klasické premiéry s programovými cykly typu Artový blockbuster, Fokus Evropa, Filmový klub nebo Metrocool, to vše proložené dokumenty, seriálovými maratony, programy pro seniory a ozvěnami velkých filmových festivalů. Kromě toho se kino využívá i jako divadlo, koncertní sál, výstavní síň a samozřejmě tady nechybí bar.

blog_bizzone_kino-trabant_kulturaOndřej Pelikán

Pípa živí umění

Možná někde ve světě existuje kino, kde návštěvníci dokážou diskutovat vstoje a louskat k tomu oříšky. V Česku ale potřebuje jednosálové kino bar nebo rovnou hospůdku. Když Ivo Anderle vzpomíná na začátky fungování Aera, tak tvrdí, že zprovoznění baru bylo prvním krokem, který noví provozovatelé podnikli. Ze začátku to prý fungovalo tak, že se po zavíračce vysypala kasa a jelo se na nákup zásob na druhý den. Dnes bary v Aeru, Světozoru či Oku přispívají k obratu kina zhruba 30 až 40 procenty a tvoří zásadní část celkových tržeb. Bary ale nefungují jen jako zdroj financí. Tvoří důležitou část zázemí, určují atmosféru celého podniku, ale především dělají z návštěvníků štamgasty, kteří vytvářejí kolem kina a jeho baru fandovskou komunitu.

Jak jsou právě štamgasti důležití, se ukázalo při rekonstrukci Světozoru, během které nabídli jeho provozovatelé stálým hostům možnost adoptovat si v kinosále sedačku. Neznamená to, že by si ji mohli odnést domů a zavinout do peřinky nebo ji mít doživotně rezervovanou. Adoptivní rodičové mají na svém sedadle pouze své jméno, dostávají e-mailový zpravodaj o tom, jak se sedadlu daří, a k tomu spoustu slev, pozvánek a pozorností. Kromě faktu, že jste v jedné společnosti s Hřebejkem či Zelenkou a párkrát do roka je budete mít možnost potkat na premiéře, ale adopce nic zvláštního nepřináší. Současný seznam adoptivních rodičů přesto zahrnuje nějakých dvě stě třicet jmen. Najdete mezi nimi firmy, jako jsou Sony nebo McDonald’s, ale i slečnu Káču nebo pana Gustáva, kteří by asi dokázali utratit pětitisícovku i jinde. Přesto se ji rozhodli věnovat svému oblíbenému kinu.


Bizzone_200 Tohle čtení najdete v časopisu Bizzone, který ve Vodafonu máme pro firemní zákazníky. Přišlo nám škoda se o něj s vámi nepodělit.


 

 

AddThis
0 comments

Podobné články: Blog

COOKIES
Google+