Rodina na dobu určitou

2014 | 11

Rodina na dobu určitou

PDF | Tapety

 

Články ze šuplíku

Nejspíš existoval tajný plán bombardovat východní blok jablky

Jméno samozřejmě neprozradí. Přišla z Anglie s českým mužem a na blogu GirlinCzechland.com otevřeně píše o tom, jaké je pro cizinku žít v Česku. Má stovky pravidelných čtenářů, kteří ji dílem milují a dílem se s ní do krve hádají. Není se čemu divit, když si občas dělá srandu i z našich českých supermaminek.

Několikrát jsem se pokoušel psát blog, ale nikdy jsem u toho nevydržel. Co k tomu dovedlo vás?
Úplně ze začátku jsem ho začala psát kvůli tomu, aby mí kamarádi v Anglii věděli, co se se mnou děje.

Měli o vás strach, protože jste se odstěhovala na divoký východ?
To ne. Já jsem před svým příchodem do Česka žila nějaký čas ve Francii. Ze začátku se mi tam ohromně líbilo, ale čím víc jsem si osvojovala francouzštinu a poznávala Francouze, tím víc mě štvali. S Českem to mám přesně naopak. Anebo byla možná Francie dobrý trénink.

Takže Češi jsou příjemnější sousedé než Francouzi? To budu brát jako kompliment.
Češi dovedou být mrzouti, ale na Francouze nemáte ani zdaleka. Víte, když se Čech chová jako hulvát, tak je to proto, že mu na vás prostě nezáleží. Ne proto, že vám chce názorně dokázat, o kolik je lepší než vy.

Je to první dojem, kterým na cizince působíme? Že jsme věčně na něco naštvaní?
Noooo.... Možná na tom něco bude. Teď už sice vím, že ten dojem je asi trochu přehnaný, ale zeptejte se jakéhokoliv expata, a určitě se vytasí s nějakou historkou o tom, jak ho někdo někde pořádně zprudil.

To se nemusím ptát expatů, takových historek mám sám dost. Ale zpátky k vašemu blogu...
Jasně. Takže, když jsem odlétala z Francie, koupila jsem si na letišti knihu „La Petite Anglaise". Napsala ji Angličanka žijící ve Francii a začala ji psát jako blog. A jelikož ráda píšu, tak jsem se rozhodla to taky zkusit. Nechtěla jsem se ale pouštět do prozrazování intimních detailů, jako to dělala ona, tak píšu jen o věcech, které mi připadají legrační.

Takže jste se stěhovala do Česka, začínala jste novou kapitolu, nepopsanou stránku. Když se teď podíváte zpátky na ten okamžik, měla jste vůbec ponětí, do čeho se pouštíte?
Jak se to vezme. Já jsem se svým přítelem Čechem (v originále mu GirlinCzechland říká Czechman - Českýchlap) žila nějaký čas v Londýně, a jelikož jsem do něj byla nepředstavitelným způsobem zamilovaná, tak jsem se koukala na české filmy, sledovala české zprávy, a dokonce jsem se začala učit česky. Nakonec se z toho stalo něco jako hobby. Pak jsem samozřejmě, jak velí stará anglická tradice, jela párkrát na víkend do Prahy...

Doufám, že na rozlučku se svobodou.
Samozřejmě. Jen jsem porušila tradici tím, že jsem nezdemolovala žádnou telefonní budku. Takže - nějakou průpravu jsem pro život v Česku měla, ale na druhou stranu jsem o Češích vlastně nevěděla skoro nic. Věděla jsem, že jste dřív byli Československo, což nikdo neuměl vyslovit, dovedla jsem vás najít na mapě a nepletla si vás, na rozdíl od mnoha mých přátel, s Poláky.

Váš blog čte spousta lidí. Který příspěvek tu popularitu odstartoval?
Myslím, že ten, jak jsem vyrazila otestovat svou češtinu a pokusila se koupit pět housek. Teda, chtěla jsem čtyři housky, ale „čtyři" je nemožné vyslovit, tak jsem zkusila pět. A dopadlo to katastrofálně. Paní prodavačka se na mě zhnuseně podívala a začala vykřikovat na celou prodejnu „Rozumíte jí někdo?" Když jsem se vrátila domů, tak jsem asi za půl hodiny namlátila na blog rozčílený text o tom, že se můžu vykašlat na snahu mluvit česky... a okamžitě jsem měla čtyři tisíce čtenářů. Až jsem si potom připadala hloupě. Protože týden před tím jsem psala sofistikovaný příspěvek, jak důležité je učit se česky a mluvit česky, když žijeme v Česku.

Možná to tak v Česku prostě funguje, čím méně se snažíte, tím víc to vychází...
Stalo se mi víckrát, že mé příspěvky vyvolaly naprosto opačnou reakci, než jsem očekávala. Když jsem psala o tom, jestli Češi jsou, nebo nejsou rasisti, tak jsem se bála, že mě někdo pozná a budu muset chodit ven v přestrojení. Ten článek ale vyvolal velmi inteligentní a věcnou diskusi. Naopak, když jsem psala o tom, že Češi trpí komplexem méněcennosti a že nemají proč, tak jsem sklidila spoustu naštvaných reakcí.

Aha. No, já si osobně myslím, že komplexem méněcennosti trpíme... Netušíte proč?
Já vám nevím. Často se setkávám s lidmi, kteří mi říkají: Tobě se tady opravdu líbí? Vždyť Londýn je o tolik lepší... A já jim odpovídám: Ne, to opravdu není. Je moc velký, moc drahý a je peklo se v něm někam dostávat. Ale je těžké o tom někoho v Česku přesvědčit. Kde se to ve vás bere, to vážně netuším. Chce se mi navrhnout „čtyřicet let komunismu", ale to je všemocné zaklínadlo, na které sami svádíte až moc věcí.

Když jsme narazili na komunismus, pamatujete si na dobu, když jsme byli oficiálně znepřátelené státy a navzájem si vyhrožovali nukleární válkou?
Moc ne. Jedna z mála věcí, kterou si vybavuji, je instruktážní video, jak se chovat v případě atomového útoku. Tuším, že se má člověk schovat pod most nebo tak něco.

To my jsme každý půlrok měli branné cvičení, kdy jsme se oblékali do pláštěnek a na ruce si dávali igelitové pytlíky. Takže jsme byli asi lépe připraveni a atomovou válku bychom bývali vyhráli.
Pravděpodobně. Já o tom moc nevím, protože Českýchlap nebyl na vojně kvůli alergii na jablka. Nebylo mi nikdy moc jasné, jakou to má souvislost. Možná, že existoval tajný plán bombardovat východní blok jablky.

Co tedy považujete za legitimní dědictví čtyřiceti let komunismu a u čeho je to už jen výmluva?
Mě po pravdě řečeno trochu štve, když slyším, jak expati kývou hlavami a říkají: Nojo, tahle země zažila komunismus, tak se nemůžeme divit, že tu přežívá byrokracie a jsou tu fronty a zítra bude pršet. Samozřejmě, třeba korupce asi je dědictví komunismu, ale když je na mě sprostá dvacetiletá servírka, tak to neberu. Ta má prostě jen problém s chováním a potřebuje dostat pohlavek.

Pronikla jste i do Česka mimo Prahu?
Tak trochu. Sem tam někdo napíše do komentářů, že bych se měla věnovat víc mimopražským tématům, pročež jsme s Českýmchlapem před časem vyrazili do Znojma. Bylo to moc legrační. On občas někde zmínil, že je z jižních Čech, a moc nadšení tím nevzbudil. Když ale řekl, že jeho přítelkyně je Angličanka, tak se všichni rozzářili a začali mě halasně vítat a hostit. No a pak s přítelem jezdíváme k jeho rodičům do jižních Čech.

K těm, kterým přezdíváte Village People a složila jste jim poctu v příspěvku České mámy jsou supermámy?
Ano, k těm. A myslím to naprosto vážně. České maminky jsou natolik super, že se nedivím, že drtivá většina česko-anglických partnerství má opačné složení než to mé. Pro Angličana nebo Američana je česká holka vychovaná supermámou výhra v loterii. Když si ale Čech najde Angličanku, musí se smířit s tím, že mu každý víkend neupeče bábovku.

Když jsme na to narazili, divily se třeba vaše kamarádky, když jste si našla Čecha?
Mně se to osobně nestalo, ale pár mých kamarádek, které mají Čechy za partnery, takové otázky zaznamenalo. Všechny je ale potkaly někde v zahraničí, kde se kluci pohybovali daleko od vlivu svých supermaminek, takže problémy s nedostatkem bábovek nenastaly. Vlastně vím o jednom případu, kdy moje kamarádka vyrazila na rande s Čechem a on si jí postěžoval, že jeho expřítelkyně byla moc emancipovaná a nechtěla mu vařit nedělní obědy.

Předpokládám, že to určitě zapůsobilo.
On jí taky posílal e-mailem fotografie svého křečka, takže to asi nebyl úplně reprezentativní vzorek typického českého muže...

Zkuste vypíchnout jednu věc, kterou se čeští muži liší od anglických.
Řeknou vám do očí, co si myslí. Kluci, se kterými jsem randila v Anglii, by třeba nikdy negativně nekomentovali to, co mám na sobě. Českýchlap nemá nejmenší problém mi říct: Ježiš co to máš na sobě, takhle s tebou nikam nejdu, protože vypadáš jako moje babička.

Před dvěma lety jste na blog dala test, kde si může každý ověřit, jak moc je Čechem. Zkoušíte ho někdy na sobě? Nestává se „Girl in Czechland" pomalu ale jistě „Czech Girl"?
No, nedávno jsem dala v hospodě spropitné jednu korunu... Ne, vážně, česká holka se ze mě asi nikdy nestane, tou se musí člověk narodit. Určitě se na mě ale nachytaly takové drobnosti, kvůli kterým by mi dělalo problémy aklimatizovat se zpátky na život v Anglii. Kdybych se měla otestovat tím kvízem, tak ano, zbožňuji dát si k snídani koláč. Dilema, jestli se sprchovat večer, nebo ráno, jsem vyřešila tak, že se sprchuji ráno i večer. Na peníze jsem opatrnější, ale v porovnání s Českýmchlapem jsem ještě pořád královna marnotratnosti. A v zimě pořád ještě toužím letět někam za teplem a ne jet na hory lyžovat. Letos mě to ale už asi nemine a kvůli blogu do toho půjdu.

Podobné články: Blog

Máša Dudziaková | 17.10.2013

15 hříchů nacamranejch holek

Holky v náladě jsou radost a zlo v jednom. Rozjuchané, ale poblinkané, vláčné, ale musíte je vláčet domů. S nakalenýma holkama si sice užijete spoustu chichotání, tance a zábavy. Aby ne, rozjíždí to úplně jinak než minerálkové slečinky. Všechno má ale svoje stinné stránky, takže jestli zrovna slečně objednáváte třetí svařák s vidinou snadného cíle, přečtěte si radši tenhle článek.

Jiří Holubec | 01.7.2013

Tak trochu jiný biograf

Kinařský byznys se u nás za posledních dvacet let výrazně změnil. Vedle multiplexů, které ovládly hlavně velká města, se tady objevil ještě jeden, mnohem sympatičtější fenomén. Nezávislácká kina, která zároveň fungují jako bar.

04.6.2014

Zahraj Reebook nebo Nike

Až si budete příště volat do rádia o song, dejte si pořádnýho majzla, jestli vůbec víte, jak se jmenuje. Jinak si z vás pak bude celý město utahovat, že jste mameluci. Třeba jako tady z Artura. Ale konec dobrej, všechno dobrý. Artur se dočkal.
COOKIES
Google+
index.php