Články ze šuplíku

Osmdesát procent lidí práce nebaví

Byli jste v práci a pěkně vás to tam štvalo? Už teď se hrozíte, že vás to zítra čeká znovu? Nemůžete se dočkat víkendu? Zdaleka nejste sami, ale tento rozhovor může změnit váš život. Tomáš Hajzler je velkým propagátorem svobody v práci – myšlenky, která se snad brzy rozšíří i v Česku.

Proč myslíte, že polovinu Čechů nebaví jejich práce?

Jak, polovinu? Zhruba osmdesát procent lidí tvrdí, že je práce nebaví!

Tomáš Hajzler vlastními slovy

* Narodil jsem se 26. 5. 1971 v Lanškrouně.

* Do třiceti let jsem se to snažil „daleko dotáhnout“. Odseděl jsem si spoustu let ve školách a na různých manažerských stoličkách firem (Douwe Egberts, Vitana a GE).

* Založil jsem tři firmy (cestovku, šnečí farmu a síť obchodů s africkým uměním). Až jsem si uhnal syndrom vyhoření.

* Proto jsem se roku 2001 pustil do poradenské společnosti PeopleComm, v níž se snažím šířit myšlenku svobody v práci jako filozofie řízení a organizace firem.

* Vedu kurzy, vystupuji na konferencích a vysokých školách. O svobodě v práci píšu dva blogy: Peoplecomm a Freedom at Work.

* Jsem ženatý, mám dvě dcery.

Ale z jakého důvodu?

Hlavní důvod je, že často nedělají věci, které by je naplňovaly – namísto toho se snaží dostávat na pořád lepší a prestižnější pozice. Což je vlastně logické, už rodiče nám říkali: „Musíš to daleko dotáhnout!“ A proto jsme se po škole snažili najít perspektivní práci, v té jsme se chtěli dostat na vyšší pozici, mít pořád větší peníze... Jenže ve finále toho krysího závodu skončila spousta lidí vyřízených – s vyplazeným jazykem.

I vy jste to zažil?

Samozřejmě, dělal jsem manažera v bance a v konečném důsledku jsem se uhnal. Žil jsem jako průměrný občan západního světa – v pondělí ráno vyběhnout, v pátek odpoledne vyčerpaně doběhnout, v sobotu dospávat dluh. V neděli odpoledne mě začalo bolet břicho a od pondělí všechno nanovo. Při tomhle stylu ani není divu, že se osm z deseti lidí těší na to, až bude padla, na dovolenou, nebo dokonce na penzi.

Co se s tím dá dělat?

O tom všem jsem léta přemýšlel a četl, až mi došlo, co mě štve v životě nejvíc – plýtvání lidmi. Právě to chození do práce, která nás nebaví. A dopracoval jsem se k filozofii, které říkáme svoboda v práci.

Tím chcete naznačit, že jsme dosud všichni byli tak trochu otroci?

Většinou jsme byli v práci nesvobodní, protože jsme se narodili do společnosti, ve které se klade důraz na povinnost. Možná si vzpomenete na větu z dětství: „Nejdřív úkoly, pak si můžeš jít hrát!“ Už tehdy jsme začali věřit, že jsou na světě věci, které se dělat musí, a potom je taky něco jako volný čas a zábava. Oddělili jsme to – uvěřili jsme, že to tak má být. Přijali jsme jako nutnost, že máme v životě úkoly, které nás nebaví, a že nás do nich vždycky musí nutit nějaký šéf – nejdřív táta, pak učitel, později ředitel.

"Možná si vzpomenete na větu z dětství: Nejdřív úkoly, pak si můžeš jít hrát!"

Ale takhle to bylo od pravěku!

To asi ano. Dokonce myslím, že byl tenhle hierarchický model, ve kterém pěšáci poslouchají šéfy, dlouho výborný.

Tak o co jde?

Ideálně fungoval v době, kdy bylo nedostatku víc než dostatku, nebezpečí víc než bezpečí a kdy šlo v životě spíš o přežití než o prožití. Jenomže ono se něco změnilo – někdy od šedesátých let už žijeme celkem v hojnosti a bezpečí. A já mám pocit, že v takových poměrech se už nemusíme krčit; nepotřebujeme šéfa, který by rozkazoval; najednou můžeme samostatně přemýšlet a výrazně víc dělat to, co vás baví. Prostě používáme zastaralé nástroje. Tak trochu jako bychom v době mobilů a volání po netu komunikovali přes poštovní holuby.

Teoreticky to zní dobře, ale vůbec si vaše věty neumím dosadit do skutečného života.

Vysvětlím. Podle mě se dá například firma postavit na úplně nových principech. Dnes už není nutné, abychom měli šéfy a plno jasně daných povinností. Místo toho je třeba stavět firmy na třech základních lidských potřebách: dělat to, v čem jsem dobrý, dělat to, co dává smysl a sám rozhodovat o svém životě.

To znamená co?

Že se můžeme sami rozhodnout o tom, co, kdy, jak a s kým chceme dělat.

A v tom je právě problém – tohle přece nemůže fungovat!

Ale může, leckde už to dobře funguje.

Tak si pojďme říct nějaký příklad.

Jasně, to bude nejlepší: nedávno jsem byl na exkurzi v americké firmě Zappos, která prodává boty po internetu – nejnudnější práce, jakou si dovedete představit. Jedni zaměstnanci sedí v Las Vegas v callcentru a zvedají telefony nebo odepisují na maily, jejich kolegové ve skladech v Kentucky balí krabice.

Tak to je opravdu nuda.

Jenomže oni z té velké nudy dokázali vytvořit značku, o které se teď mluví jako o nejvíc sexy firmě Ameriky. Během deseti let se dostali z ničeho na miliardu dolarů obratu, a navíc jejich zaměstnance ta práce extrémně baví.

Čeho jste si při své exkurzi všímal?

Když do té firmy přijdete, tak si připadáte jako v Disneylandu. Každý si dělá, co chce, je tam chaos a hned vám řeknou: „Můžete se podívat, kam chcete; buď vás provedeme, nebo se procházejte sám. Můžete si natáčet, co chcete, povídejte si, s kým chcete...“

Zakládají si na naprosté transparentnosti?

Přesně tak. Čtyřikrát do roka se seberou a udělají celofiremní poradu, která se vysílá na internetu, takže se může každý dozvědět o interních záležitostech.

"Není nutné, aby vám někdo jiný vyměřoval mzdu - můžete si ji stanovit sami"

A opravdu nepotřebují žádného šéfa?

Mají ho, ale ten spíš hlídá principy svobodné firmy, než aby ostatním říkal, co a jak mají dělat – o tom si zaměstnanci do velké míry rozhodují sami. I nejníže postavený člověk ve firmě má totiž přístup ke stejným informacím jako ten šéf. Všichni vědí třeba i to, kolik kdo bere, odkud do firmy peníze přitékají, kam odtékají. No a když máte všechny tyhle informace a stanovíte si cíle, tak už třeba není nutné, aby vám někdo jiný vyměřoval mzdu – můžete si ji stanovit sami.

Ale jak?

Ty principy jsou zajímavé. Třeba takhle... Představte si, že firma dělá spoustu projektů a vy se podílíte na tom, který vás nejvíc baví. Pracuje vás na něm třeba deset a všichni víte, že dáte třetinu příjmů na daně, třetinu na investice a třetinu si rozdělíte.

Tomu pořád ještě rozumím, ale jak se rozdělit spravedlivě?

Každý z těch deseti lidí, kteří na projektu makali, si vezme papír. Popřemýšlí, kolik kdo ke společné práci přispěl, a ke všem deseti jménům připíše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí procenta: „Tenhle kolega opravdu dřel, dám mu dvacet procent. Tenhle byl slabší, dá mu pět. Sám sobě deset...“ Potom se to všechno zprůměruje, čímž vznikne klíč, podle kterého se peníze mezi těch deset lidí rozdělí.

Co když zrovna nepracuju v žádném kolektivu, ale úplně sám?

V takovém případě si třeba v brazilském Semcu, což je další svobodná firma, můžete jednou za rok stanovit svou mzdu: víte, kolik berou ve firmě ostatní, máte přehled o obchodních výsledcích a taky je vám známo, jaké jsou obvyklé platy ve vaší branži. Vyzbrojený informacemi se rozhodnete, že chcete dostávat například padesát tisíc, a napíšete to ostatním ve firmě mailem: „Tenhle rok se vidím na padesát, co na to říkáte?“

A oni?

Můžou vám poslat zpětnou vazbu, ale vy ji nemusíte brát v potaz. Uděláte rozhodnutí, s jehož následky budete další rok žít.

Co když se nadhodnotím?

V takovém případě vám ostatní začnou šlapat na paty. Od té chvíle budete buď makat jako raketa, anebo z mančaftu vypadnete – ani ten jeden rok nepřežijete. A když se naopak podhodnotíte, žijete s následky svého rozhodnutí taky; tohle je svoboda.

"Proč mi někdo říká, co mám nosit na sobě nebo na co mám koukat na počítači?"

Z práce si můžu odejít, kdy budu chtít?

No jistě, to přece vůbec není důležité. Podstatné je jenom to, co, proč a jak děláme. Jestli budeme chodit do práce, to je jen na nás.

A co nějaké porady?

Potřebujeme je? Jestli jo, tak se pojďme dohodnout, že tady ve středu všichni budeme... V takové firmě je prostě mnohem víc dialogu, a to mi připadá lepší než náš klasický model, ve kterém se přikazuje, že budeme v práci od pondělí do pátku a hotovo. Pokud se chce člověk pohnout k větší svobodě, tak se musí začít ptát: Proč dělám osm hodin denně od pondělí do pátku? Proč mi někdo říká, co mám nosit na sobě nebo na co se můžu dívat na počítači? A proč bych měl chodit na zbytečné porady? My se zatím moc neptáme – a proto ze sebe v práci průměrně vydáváme jenom pětinu svých možností.

Ale je vůbec možné, aby bavila práce třeba paní pokladní v supermarketu?

Za jistých okolností to možné je.

A to za jakých?

Nesměla by být jenom osamělou paní pokladní, ale zároveň taky součástí vize toho supermarketu. Já nevím – třeba se rozhodnou, že chtějí prodávat co nejkvalitnější potraviny. Pokud se toho pokladní chytne, tak je najednou členkou týmu, který se vydal na zajímavou misi. A potom se v ní může otevřít vnitřní síla, díky které ta paní pojede jako blázen. Uvidí v tom smysl a začne ji to bavit. Myslím si, že buď jste uklízečka, prodavačka, hlídač – a nebo měníte svět. Děláte stejnou věc, ale děláte ji úplně jinak. Koho by bavilo dělat pokladní nebo uklízečku? Ale nadšenců, kteří by rádi změnili svět, se pár najde.

Předpokládám, že tohle všechno vysvětlujete Čechům na svých školeních. Jak reagují?

Docela veliká část z nich aspoň trochu změní svůj život. Hlásí se většinou zaměstnanci velkých firem, obvykle mezi třicítkou a čtyřicítkou. Svou roli tu hraje i krize středního věku, která se projevuje otázkami jako: Jaký smysl vůbec má můj život? K čemu je má práce dobrá?

A vy jim vyprávíte o svobodě. Co oni na to?

Věřím, že jim to pomáhá líp najít jejich nadání a vášně, zjistit, co vlastně chtějí od života. Občas ze svých velkých firem odejdou. Jedna absolventka se vdala do Řecka, další se odjela učit francouzsky, měl jsem i chlapa, který vedl softwarovou firmu, ale vykašlal se na to a šel dělat obyčejného analytika. Dnes je v nemanažerské funkci, s menšími penězi, známí mu občas říkají, „ty vole, co blbneš?“, ale on je prostě šťastnější. A víte proč? Protože se baví.

OKÉNKO NADACE VODAFONE

OTEVŘETE SI DVEŘE DO JINÉHO ŽIVOTA

Tomáš Hajzler je také ambasadorem programu Rok jinak Nadace Vodafone. „Je to ideální způsob, jak propojit relativně drahé experty a nekomerční sféru. Pomáhá navíc jak neziskovkám, tak samotným účastníkům, kteří se na rok vyvážou ze stresujícího prostředí své běžné práce,“ vysvětluje, proč se program rozhodl podpořit.

Rok jinak má za cíl umožnit odborníkům z komerční sféry pomoci v neziskovém sektoru. Uplatní své know-how při společensky přínosných projektech, aniž by museli slevovat ze životního standardu. Jejich plat pomocí grantu zajistí Nadace Vodafone.

Jak se přihlásit? Vyberte si neziskovku a nabídněte jí své zkušenosti. Přihlášku do Roku jinak pak podáte společně. Uzávěrka je 30. září 2011. Více na www.rokjinak.cz

Podobné články: Blog

Jakub König | 11.12.2014

19 představ o životě, které mají kluci v 10, ve 20 a ve 30

Každý sen se s věkem mění. Zvláštní je, že čím je člověk starší, tím připosranější je. Kam mizí všechno to nadšení a elán? Čtěte, o čem chlapi sní.

Jarda Konáš | 03.12.2014

Hudební masakry - Masakr na export

Je to tak, my tohle už vyvážíme i do zahraničí. Nebo že by šlo jen o takový barter se západními sousedy výměnou za Dennyho Schönemanna?

03.3.2015

20 věcí, které pochopí každý, kdo je tak trochu hypochondr

Nemoci nechodí po horách, ale výhradně k vám domů. Přitom vás nikdo nebere vážně. Takový už je ale bohužel úděl všech těžce nemocných hypochondrů. Čtěte.
COOKIES
Google+
index.php