Články ze šuplíku

Tohle je puška, krásko...

Jen někdo s hodně morbidním smyslem pro humor mohl naplánovat oficiální představení ankarské buditelské opery do kurdského Dogubayazitu na hranici Turecka a Íránu.

Tipy a triky

Jak se tam dostanete
Do Istanbulu létají různé přímé i nepřímé lety z Prahy. Letenky začínají na třech a půl tisících za zpáteční.

Co si přivézt
Mardin na hranicích se Sýrií je proslulý ruční výrobou mýdel. V ulicích narazíte na starobylé krámky, kde za pár korun nakoupíte zásobu, která by v Istanbulu vyšla i na dvacetkrát tolik.

Co nedělat
Neplést si Turky a Kurdy. U holek není nutné nosit šátek (jen do mešity), stejně nikde nikoho neoklamete, že jste místní. Nenoste vyzývavé oblečení. Vážně. Lepší je mít na sobě delší sukni a triko s rukávem aspoň k lokti.

Co ochutnat
Určitě si sedněte na miniaturní stoličku v Sanliurfě do některého z podniků přímo na ulici. Vyberete si z misek před vámi tu nejčerstvější zeleninu, kterou vám tu ugrilují, stejně jako kebab. Vegetariáni pak nedají dopustit na polévku, všeobecně zvanou čorba, často fazolovou.

Čím oslníte
Naučte se frázi v kurdštině „Čáni bašm?" a odpověď na stejnou otázku je „Bašm, bašm." Máš se dobře? Mám. A máte je v kapse. Děkuji je „spas" a miláček je „azízm".

Jak se tam pohybovat
Z Istanbulu létají levné domácí lety Turkish Airlines. Další možností je autobus z Istanbulu nebo Ankary. Na krátké vzdálenosti se nebojte stopovat. Než začnete mluvit o politice, zeptejte se, zda řídí Kurd, nebo Turek. Placenou variantou jsou mikrobusy zvané „dolmuše". Ženy smí sedět jen vedle jiné ženy či příbuzného. Pokud cestujete v páru, nebuďte překvapeni, že vás rozsadí.

Kurdové se za Turky zrovna nepovažují a místo podobného uměleckého zážitku si radši večer dají raki, po které se slzou v oku zanotují něco na způsob „Ó má milá, odcházím k partyzánům!". Opera ve státní režii má u nich asi takový ohlas, jako kdyby do Horní Vsi u Brna přijelo středočeské folklorní sdružení zpívat nacionalistické písně o tom, že je Praha a pak už nic.
Nicméně k tomu došlo. Na starodávné sídlo (říká se mu seráj) paši Izáka ze 17. století se tudíž šine průvod černých aut s vlaječkami. Vezou těžký náklad v podobě ministrů a dalších hlavounů turecké státní správy. V kempu pod kopcem se zatím u desátého odpoledního čaje handrkuje banda Kurdů, kdo vyfasuje černého Petra a doprovodí na kulturní zážitek platící bílé přivandrovalce.
Nakonec se nějaký chudák najde a neradostně nás, natěšené baťůžkáře, bere na událost roku. Pod pětitisícovým Araratem pak v zimním počasí v sále bez stropu posloucháme árie o kráse turecké krajiny - a mrzneme. Ještě že tu pořád léčí rýmičku lahodným lékem Tylohotem, ve kterém je slušná nálož pseudoefedrinu.

Ty jedeš do Kurdistánu?

Víš, že na tebe hodí bombu, jen co vylezeš z letadla? Takové otázky vám pokládají rodiče, když se vypravíte do východního Turecka. Ve skutečnosti hrozí cestovateli leda tak hyperaktivita z přemíry cukru v čaji, nebo že ho místní donutí sníst něco, co smrdí jak kozí chlívek a má konzistenci chrupavky. Občas tu sice vyletí do vzduchu autobus, se zbraní to tu umí i malé děti a vojáci se ze základen odváží ven jen po zuby ozbrojení. Na turisty se tu ale neútočí.

Samozřejmě, ještě je tu PKK. Nejde o zkratku pro advokátní kancelář nebo podílový fond, ale o označení Kurdské strany pracujících. Pro leckoho ze Západu jde o synonymum terorismu, jiní pod písmeny vidí spíš partyzány bojující za svobodu Kurdů. Svoboda to v Kurdistánu nemá lehké. Nejde totiž jen o turecké území - oblast označovaná jako Kurdistán pokračuje také v Iráku, Sýrii a Íránu. Jeho největší část se ale nachází právě v Turecku a Turci s Kurdy si navzájem umějí dělat pěkné naschvály. A tak se tu mixuje oficiální represe na jedné straně a partyzánské akce na straně druhé.

Jednoduše se starý spor o území, tradice, majetek, jazyk a národnost bohužel vyřešit nedá. Zato naučit se pár věcí od domorodců můžete hned. Víte, jak se zdraví po partyzánsku? Pravačkou sevřenou v pěst se udeřte do oblasti srdce a při pohybu od těla pak prsty rychle rozevřete ve vítězné véčko. Všeobecně se nedoporučuje tohle gesto dělat kdekoliv jinde než v Kurdistánu - Turci jsou na něj tak nějak hákliví. U žen vyšších než 175 cm (místní nepatří k nejvyšším na světě) zase hrozí, že se na ně někdo zálibně podívá, ohmatá jim biceps a pronese lichotku typu: „Ty být vysoká a silná, ty být dobrý partyzán!" I ti, které nezajímají bojovníci za svobodu, ale spíš památky a historie, si tu přijdou na své. Část východního Turecka protíná prastará kupecká Hedvábná stezka, jižní oblast zase leží na území úrodné Mezopotámie, poblíž které je i skalní město Hasankeyf na řece Tigris. Ta svým názvem neevokuje tyrkysovou barvu jen tak pro nic za nic. Lidé tu odsud odešli teprve před pár lety a prozkoumávání jejich domů ve skalním labyrintu z vás udělá ve vlastních očích dobrodruha. Na poklady ale nenarazíte, najdete maximálně kozí bobky - anebo suchozemské želvy.

Místní mladíci netrpí neznalostí angličtiny a o svém kraji dovedou moc pěkně vyprávět - tedy těsně předtím, než stočí konverzaci na populární řeči o rodině, politice, rodině, PKK, rodině a přehradě, která má Hasankeyf brzy zatopit. Právě proto byste se na místo měli vypravit dřív, než bude úplně pod vodou.

Ha, ha, haha ha ha háááááá!

Sednout si mezi Turky na operu je nejlepší příležitost pro obdržení kulturního šoku. Místní se sice vyfiknou jako na ples, ale zapnutý telefon tu nikoho netrápí. Takže zatímco slavný pěvec s šálkou kolem krku (na zámku se netopí a je taková zima, že jde všem pára od pusy) prožívá lyrickou roli sedláka zpod Araratu bojujícího proti zlému feudálovi (důmyslné libreto ho občas nutí celých pět minut zpívat árii s výsměšným textem: Ha ha ha ha ha ha ha ha. HA! Ha ha ha ha), publikum si ho neustále fotí na vymakanou kopii oblíbeného mobilního telefonu nebo volá mamince a přes reproduktor jí dopřává to potěšení být při tom. Naštěstí je v půlce pauza, takže se všichni mohou vytratit na cigaretu nebo do tepla domova a už se nevrátit.

Na kolotoč jedině ozbrojen!

Kolotočáři vypadají na celém světě stejně. A tak ani na místních hodech nechybí vytáhlý týpek s hlubokýma očima a věčně zapálenou cigaretou, který rozjíždí houpací gondolu až na hranici pozvracení, nebo bodrá paní v legínách se zvířecím potiskem, hlídající děti, aby nevyhopsaly ven z nafukovacího hradu. Navíc je pěkná slunečná podzimní neděle, a tak se v parčíku za kolotoči vzdává hold národnímu sportu - piknikování. Pohodu místním nezkazí ani fakt, že turecká armáda právě přijela prověřit, zda se mezi klouzačkou a stánkem s cukrovou vatou nedějí teroristické nepravosti. Rudolící mladík v kulometné věži na obrněném autě obhlíží nervózně krajinu a hlavní zbraně rotuje po drobotině. Nikdo si ho nevšímá. Proč taky, s vojenskými kontrolami se naučíte na východě Turecka žít stejně jako s otravnými mouchami.

Benefit v podobě lepých děv

Kdo navštívil turecký Kurdistán už před lety, má šanci pozorovat pozvolné změny, které se v oblasti dějí. Například kontroly na silnicích, kdy všichni museli vyběhnout z mikrobusu a dokládat svoji totožnost, už nejsou na denním pořádku. Jako známka bezpečnosti se dají brát i autobusy s německými turisty, které objíždějí kláštery syrských křesťanů a arménské kostely i kolem Mardinu, kousek od hranic s Irákem. Je tu vážně bezpečno, i když celkem nedávno to ještě bylo naopak. Třeba deset let starý bedekr tvrdí, že na prohlídku arménského města duchů na Hedvábné stezce Ani potřebujete povolení. Nepotřebujete - stačí si do Ani zajet a ztratit se mezi ruinami.

Pohraniční území jsou v řadě zemí proslulá ještě něčím. Nedávno postavená dálnice směrem k arménským hranicím překvapuje: čisťoučký asfalt a hezká moderní auta byste tak daleko od Ankary nečekali. Jenže tu samou silnici lemují knajpy a restaurace, které nabízejí povyražení spíš pro pány. Nedaleké hraniční město Igdir (ze kterého v noci vidíte světla arménského Jerevanu) je proslulé ženským podnikáním, vysvětluje nám kurdský známý. Když se podivuji takové emancipaci a říkám, že je to super, zvedne obočí v údivu. Myslel totiž podnikání se ženami. Hostinec s lepými děvami v jídeláku připomíná devadesátá léta: blýská se diskokoule, číšník tlačící vozík s pistáciemi a krevetovým koktejlem nabízí nově příchozím ruličku konfet, které se s ránou rozletí po lokále. Když vejde do podniku neznámá žena (byť od hlavy k patě oblečená do goretexu), a ne fousatý a od pohledu mohovitý Turek s kapsami vyboulenými devizami, od stolu uprostřed obklopeného mladými i staršími prostitutkami létají pichlavé pohledy. Jak mi potvrzuje kamarád, ne všechna děvčata tu vysedávají dobrovolně.

Kovbojka versus čajíček

Přestože tu pořád propagujeme místní bezpečí, je dobré poznamenat, že pistoli za opaskem nosí ve východním Turecku většina mužů. Na stůl přede mnou vykládají známí různé modely. Třeba malou pistolku, skoro dámskou. Taky zbraň, která dokáže prostřelit pět lidí stojících v řadě za sebou. Realita je tu prostě jiná. Na vztahy mezi klany se dbá víc než na úřady a policii. Například za vraždu si střelec odsedí deset let: když se pak vrátí zpět do rodného města, musí jeho příbuzní zaplatit rodině pozůstalého něco jako výpalné typu „nezabijetenámhovodplatě-žene?". Může se pak pohybovat jen v odsouhlasených místech, většinou po ose práce/domov. Ve stejné rodině se pak už nikdo nediví tomu, když se bratránek Muhammad dostane do potíží se zákonem při předávání korunek královnám krásy. Přijde mu nefér, že děvče na druhém místě je hezčí než vítězná miss, a tak začne na protest v přímém přenosu střílet do vzduchu.
Přes divoké historky se místní nejčastěji drží osvědčeného, rozvážného pití čaje a sledování okolního dění ze stoličky v čajovně. Ve východním Turecku se tak i začínající cestovatel naučí, co to znamená, když mazáci mluví o schopnosti nevyčnívat z davu a držet se místních. A tak na opeře na zámku klidně vytáhněte mobil a začněte fotit.

Podobné články: Blog

18.9.2017

23 akutních případů nudy v kanclu

Pokud pracujete v kanceláři, víte, že pracovní doba může se nekonečně táhnout. Takže to občas musíte trochu popohnat.

Jakub Kašpárek | 01.7.2014

22 strastí, které pochopí jenom mladší sourozenci

Přijít na svět jako druhý, třetí, pátý v řadě není žádná slast. Sice jste doma za mazlíčka, ale žít ve stínu sourozenců byste nepřáli ani svýmu nejhoršímu nepříteli. A nikdo ty příkoří nevidí. Jenom vy. A my. A tak jsme je pro vás sepsali, abyste na to trápení nebyli tak sami. Čtěte.

27.6.2016

5 fází umírá... nakupování

Není to lehký, bejt chlap. Nemáme sice porodní bolesti, ale musíme si trhat chlupy z nosu a taky nás může kdekdo nakopat do koulí. A taky jsme trochu jelita, takže když nám naše lepší polovička zavelí, vyrazíme s ní nakupovat. A takový nakupování hadrů má pět fází, zrovna tak jako umírání.
COOKIES
Google+
index.php