Čumenda

  • Motorkáříčci

    Sice mají na předloktích vytetováno Born To Ride a toho hesla se drží pevně jako řídítek svých strojů, ale představám motorkářů, tak jak si je vybavujeme, když se řekne třeba Hells Angels, úplně neodpovídají. Žádné kožené vesty, dlouhé vousy nebo helmy s rohy. Tohle jsou motorkáři městští. Neovládají bublající choppery, ale spíš bzučící skútry, čtyřkolky, endura nebo krosky. Prohánějí se na nich ulicemi Londýna. Poetiku jejich divokých jízd v ulicích zachytil fotograf Spencer Murphy v publikaci Urban Dirt Bikers.

  • Pokusní lidokrálíci

    Fotograf Daniel Stier fotí lidi při vědeckých pokusech evropských a amerických výzkumníků. Jeho projekt Ways of Knowing je částečně dokument, částečně snaha zachytit krásu, důmysl a možná i trochu ujetost současné vědy a jejích experimentů. Takhle se simuluje normální prostředí, takhle lidstvo dochází k novému poznání.

  • Posedlost posedy

    Jana Holkupa vždycky fascinovala lidová tvořivost. Prý se v ní projevuje lidský důvtip, improvizační schopnosti a svérázná estetika. A tak se začal věnovat focení posedů. Ty si staví myslivci sami a používají k tomu různé materiály. Tyhle originální konstrukce zpočátku potkával při toulkách přírodou, časem je začal sám vyhledávat. „Když někam jedu autem, dávám přednost neznámým trasám po silnicích 2. a 3. třídy, dalekohled vždy při ruce. Navštěvuji také několik mysliveckých diskuzních serverů, kde mi dávají tipy samotní myslivci,“ svěřil se nám. A prý bude rád, když mu napíšete na mail holkup@centrum.cz, pokud nějaký dobrý posed objevíte. Kdoví, třeba pak vydá i knihu.

  • Medvědice

    Mají stehna jak dřevorubec a místo elegantních punčocháčů jim nohy zdobí krvavé modřiny. Svět ženského rugby zmapovala ve své sérii The Bears fotografka Alejandra Carles-Tolraová. „Skrze své fotky pomáhám lidem pochopit jejich skupinovou identitu a stereotypy o jejich maskulinitě. Existuje vůbec něco jako rugbistka? Není to spíš holka, co hraje rugby?“ ptá se fotografka. Podívejte se na její fotky z Brownovy univerzity v Providence v USA a udělejte si obrázek sami. Nebo si alespoň položte vlastní otázky. Nic totiž není tak jednoduché, jak to vypadá, a tenhle sport, který to konečně dopracoval až na olympiádu, už vůbec ne.

  • Tam, kde končí Londýn

    Londýn je jedno z nejnavštěvovanějších měst planety, ale do jeho okrajových částí kromě místních zabloudí málokdo. Fotograf Philipp Ebeling tu sbíral materiál pět let a pak si přidal ještě desetidenní pěší túru o délce 250 kilometrů po okrajích metropole. Proto, aby tahle nesourodá předměstí zachytil a představil čtenářům v knize London Ends. „Nasednete na metro, někde vystoupíte a je to totálně jiný svět,“ říká o své sérii Ebeling.

  • Jak se žije mezi ufony

    Skotský fotograf Robert Ormerod se díky své fascinaci tajemnem dostal až do míst, kde se fakta prolínají s poctivou science-fiction. Ve své sérii Strange things zmapoval život v Roswellu a Oblasti 51, které už léta přitahují ufology, jako údajné místo přistání mimozemšťanů. Ty a ani jejich lovce ale Robert nehledal. Ukázalo se totiž, že mnohem zajímavější jsou obyčejní lidé žijící v oblasti, která má to nejlepší už za sebou a je zkrátka jen otevřenější myšlence, že existuje i jiný než pozemský svět.

  • Škola kočovníků

    Japonský fotograf Ikuru Kuwajima žil leckde. V Rumunsku, na Ukrajině, v Kyrgyzstánu, Kazachstánu a v Rusku. A odtamtud má i sérii fotografií internátní školy kočovných Něnců. Ti žijí na severozápadě Sibiře u Karského moře. Děti chodí do školy, tedy spíš v ní žijí, od podzimu do jara. A mezi dubnem a zářím kočují se svými rodinami a stády sobů v tundře. Aby byl přechod do školy pro děti co nejméně stresující, je celá vyzdobená tak, aby jim co nejvíce připomínala jejich kmen. Včetně stanů zvaných čum.

  • Na cestě

    Většina z nás se v nějaké fázi své životní cesty usadí. Jsou ale lidé, pro které putování nekončí nikdy. Naskočí na vlak s příští stanicí v neznámu, a jak sami říkají, nemají nic a zároveň mají všechno. Novodobým americkým beatnikům se říká jednoduše Travellers (Cestovatelé). Někteří utíkají před rodinou, jiní ji dobrovolně opouštějí, aby našli sami sebe na cestách. Dávají si přezdívky, které si vzájemně tetují na prstní klouby, žijí sami nebo ve skupinách a sdílejí peníze vydělané hraním na ulici nebo žebráním. Víc než zajímavé objekty na portrétování. A to napadlo i fotografa Michaela Josepha.

  • Vycpaná nádhera

    Co se asi tak děje s exponáty přírodovědného muzea, když se na čas zavře kvůli rekonstrukci? Nebojte, vycpaná zvířata neožívají. Ale když se na jejich stěhování někdo podívá zkušeným okem fotografa, také to stojí za to. Helge Skodvin nafotil v zákulisí norského muzea bergenské univerzity opravdu mysticko-pohádkovou sérii. Helge budovu z roku 1865 v dětství pravidelně navštěvoval se svou babičkou i maminkou. Sám žije kousek od ní, takže když se během renovace v letech 2013 až 2015 cokoliv pohnulo, tamní zaměstnankyně mu poslala zprávu a nadšený fotograf všechno zaznamenal. Během stovek návštěv vyfotil třeba „luxování“ zebry napuštěné arzenikem, výměnu sto let starého rozpadajícího se těla nosorožce za repliku nebo třeba stěhování velrybích koster.

  • O kolečko míň na italských silnicích

    Tříkolové vozítko Piaggio Ape nepoužívají jenom italští zmrzlináři a zelináři. Parta nadšenců se v něm rozhodla prozkoumat krásy Itálie. Fotograf Mauro Corinti, který je u toho zachytil, ve své sérii dokazuje, že právě s tímhle stylovým vozíkem je to ta pravá nádhera. Za zvuku všech tří kol si můžete starobylé vesničky italské oblasti Marche prohlédnout z kabiny i z korby.

  • Moravské léto

    Ke štěstí nepotřebujete Jadran ani Lipno. Stačí dědina, slunce a seno. Říká to Michaela. A její rodina souhlasí. „Nerada odtud odjíždím na dovolenou na jaře a v létě. Po čtrnácti dnech se vrátím a všechno je pryč – šeříky, třešně, kosatce, pan otec je s traktorem na žních. Chybí mi, když nesedím venku a neslyším večer vracející se kombajny...“ Michaela Spurná je fotografka a tak tuhle nevšední všednost léta jedné rodiny na Moravě nafotila. A dostala se s tím až do Londýna v rámci soutěže Lens Culture Portrait Award.

  • Malí velcí hasiči

    Když loni vyšla jeho fotografická kniha s názvem Chai Wan Fire Station, Chan Dick z Hongkongu ještě netušil, že snímky jedné „obyčejné“ hasičské stanice budou mít takový úspěch. Pitoreskní záznam života na hasičské stanici z ptačího pohledu připomíná sledování broučků v trávě a zachycuje výjevy, které běžní lidé nemají šanci spatřit.

  • Šťastné nic

    Poušť je symbolem smrti a zmaru. Voda je tu stejně cenná jako stín. Čeká vás jen horko a najdete tu jen žalostně málo věcí, které by vám pomohly k přežití. Někomu se tu ale přesto líbí. Fotograf Yurian Quintanas Nobel se vydal do kalifornské pouště a v sérii Happy Nothing zachytil život těch, kteří to mají v poušti rádi.

  • Cesta hub

    Nejen my Češi si libujeme ve sbírání hub. Uprostřed lesů v oregonském Kaskádovém pohoří najdete díky nim neobvyklý kulturní mix. Ve skromných chatrčích tu vedle sebe žijí američtí sběrači, mexičtí kočovníci i migranti z jihovýchodní Asie. Všichni se přitom honí za jedním a tím samým – houbou matsutake. Po intenzivním sezónním sběru delikatesa putuje přes Pacifik do dalekého Tokia, kde se po ní zapráší na místních tržištích. Tohle komerční houbaření zaujalo fotografa Eirika Johnsona.

  • Obnažené hotely

    Chris Shaw prožil deset let v londýnských hotelech. Jako portýr. Zažil při tom ledacos. A nejen že zažil, ale i nafotil. A tak tu máme syrovou lidskou smršť na chodbách hotelů i za zavřenými dveřmi pokojů. Jak nám Chris sám prozradil, "když se někdo pohybuje jako kačena a mluví jako kačena, je velká šance, že je to alkoholik.“

COOKIES
Google+