Reportáž

  • S Němcem ve Stalingradu

    Je to zvláštní místo. Zvláštní místo, které umí vyvolat zvláštní pocity a silné emoce – a na mladého kluka v uniformě, která mu je moc velká, to zjevně funguje. Jsme v hale památníku Mamajev Kurgan, kde hoří Věčný oheň za všechny ty, co tu padli, a na stěnách kolem nás jsou vypsaná jejich jména, nebo spíš některá z nich, protože všechna se ani do téhle chladné obří haly nemůžou vejít.

  • Jak se vinyl nevrátil

    Sbírání gramofonových desek je krásný koníček, okolo kterého se ale točí tolik pověr a dezinformací, že často vytváří nezávisle fungující paralelní reality. Když se do nich zaplete ambiciózní agentura a uspořádá v Česku vinylový veletrh, dopadne to všelijak.

  • Hotel Bejrút

    „Cítíš to? Po třech měsících už to začíná vážně smrdět,“ řekne Tres, vysoký vousatý Američan, a podává mi další cigaretu. Stojíme na střeše jednoho z výškových domů v centru Bejrútu, za námi je BBQ party plná místních expatů v plném proudu a kouřením se snažíme přebít smrad odpadků vyskládaných na několik metrů vysokých hromadách dole na ulici.

  • Zahraj něco rytmickýho

    „Dobrý den, já tu budu večer hrát, můžu si tu prosím vás někde složit věci?“ Pán, kterému je moje prosba určena, mě pozoruje silně podezřívavě. Nemám mu to za zlé, protože je vrátný a podezřívavý kukuč je 99 % jeho pracovních dovedností. Já jsem DJ a jedu hrát na firemní večírek.

  • Krtek pod Eiffelovkou

    Paříž je romantické město. Teda... ta nad povrchem. Sestoupíte do podzemí a jste jinde. Pařížské metro je někdy větší adrenalin než procházka po Mogadišu. Páchne močí, všude se povalují vandráci a cestující většinou zapomínají na slušné vychování. Vím o tom své, byl jsem tam od otevíračky až po zavíračku.

  • První video bylo příšerný

    Starší z nás netuší, o co jde. Nejmladší je zbožňují. Kdo jsou čeští youtubeři? Jak žijí lidé, kteří se jako mladí sami bez cizí pomoci a profi týmu prosadili skrz klávesnici a obrazovku počítače? Navštívili jsme dva z nich a koukali, jaké je vyrábět si vlastní televizku.

  • Soumrak na hřbitově bláznů

    „Nemusíte být potichu. Ti lidé se taky chtějí bavit. Jsou rádi, že tam přijdete,“ vyzývá Jiří Vítek. Ti lidé, o kterých mluví, jsou mrtví. Jsme na hřbitově duševně nemocných v pražských Bohnicích a Jiří Vítek je jeho dobrovolným správcem.

  • Hledám vydírání, zn. Jen vážně

    Zkusili jsme si založit profil na seznamce pro zlatokopky. A nestačili se divit. Že je kybersvět nebezpečný pro děti, to se ví. Ale jak riskantní je, mnohdy netuší ani dospělí chlapi. Alespoň ti naivní, kteří by vám za trochu pozornosti a příslib povyražení klidně prozradili i kódy k jaderným střelám, pokud by je znali.

  • Strach a hnus v XXX kině

    Ještě do svých šestadvaceti jsem si představovala, že nejhnusnější místo na světě je nějaká stoka v indickém slumu. Peklo je ale blíž. Ukryté pod pražskými činžáky. V kabinkovém porno kině. Zajímalo nás, kdo tam v době internetového porna zdarma vlastně chodí.

  • Drátem do hlavy

    Nezdá se to, ale v mnoha ohledech víme víc o hvězdách vzdálených miliardy světelných let než o tom, co se nám děje mezi ušima. Naštěstí zkoumání mozku dostává v posledních letech grády a Češi k tomu valným dílem přispívají. Jestli se chcete ocitnout v centru světového výzkumu mozku, stačí zajet kus za Prahu.

  • Tam, kde měl Hitler dudlík a Stalin dělal do plínky

    „Hledám Hitlerův rodný dům,“ hlásím bez rozmyslu. Paní na informacích si mě změří přísným pohledem, jako bych měl na čele vytetované: „Sieg Heil.“ Když ale vidí prošedivělého turistu s novinářským průkazem z Česka, jehož obyvatelstvo mělo být dle programu K. H. Franka zlikvidováno hned po vítězné válce, rysy ve tváři se jí vyhladí.

  • Největším nepřítelem demokracie je občan

    Na radnici svého města nadává kdekdo. Nebyl jsem výjimkou. Pak jsem přešel na druhou stranu a nestačil se divit...

  • Češi jsou mistři světa. V korejském popu.

    Národní dům je taková ta krásná budova nad kostelem na pražském náměstí Míru. Postavili si ho čeští vlastenci, aby měli kde tančit českou besedu a vyprávět si o Horymírovi. Hudba by tu byla – když nám ve třetím patře rozhihňaná slečna vydává vstupenky, slyšíme melodii. V textu ale Horymíra hledáme marně. Když vlezeme do sálu, zpívá dívčina na pódiu v korejštině.

  • No no no no no no!

    „Kolin-mistr-vejn-kolin-mistr-rou-kolin-mistr-vejn,“ zpívám svojí ženě fonetickou čingliš největší šlágr Culture Beat, zatímco jdeme na No limits! Party, kde mají vystoupit největší hvězdy devadesátých let. Chytila se a pamatuje si to. „A to budou hrát jen tuhle jednu písničku?“ „Jak jednu?!“ odpovídám jí uraženě. Ale vlastně moc nevím, jakou jinou by měli ještě hrát.

  • Děda by byl rád, že sis udělala radost

    Kráčím s kamarádkou večerní Prahou. Obě mlčíme a snažíme se vyhýbat se pohledem. Jdeme totiž na večírek do sex shopu. Na webu sice píšou, že o sex shop nejde, ale „luxusní designový butik s intimními pomůckami“ je prostě sex shop s hezkýma věcma. „Prý tam bude alkohol,“ hlesnu, abych nás obě uklidnila.

COOKIES
Google+