Svéráz Kiruny hodně ovlivňuje její provázanost se zdejším dolem. Celé město funguje jako jeho obrovské zázemí. Jak velký je to podnik, zjistíte, až když přijedete k tunelu vedoucímu do nitra – vjezd je nejfrekventovanější silnice ve městě. V roce 1900 tu stála hora plná železné rudy. Dnes už je místo hory rokle a železo se dobývá z čím dál větší hloubky. Nejhlubší tunel vede 1400 metrů pod povrchem. V dole nepracují chlapi se sbíječkami. Tvrdá ruda se těží dálkově ovládanými stroji. Horník v tomhle pojetí je chlapík v bílém tričku s límečkem, který sedí u obrazovky a hýbe joysticky. Zdejší ložisko je obrovské. Celý důl žere 2 % celkové spotřeby elektrické energie ve Švédsku a 6 % veškeré produkce betonu padne na jeho výztuže. Denně z něj vyrubou železa za 13 milionů dolarů. Město závislé na fungování dolu je tímtéž dolem ohroženo. Klesající půda donutila město k velkému stěhování, které právě začíná. Stavbu nové Kiruny má prý dostat na starosti kontroverzní (někdo říká šílený) architekt Anders Wilhelmson, který žije v domě bez zdí a chce v nitru hory vybudovat zasklený deštný prales.

V Kiruně je málo hospod, ale o to víc tu najdete tělocvičen, bazénů a sportovních hal. Hned za městem je dokonale upravená běžkařská dráha s umělým osvětlením. V každém domě je sauna. Kromě toho jsou lidé daleko víc spjatí s přírodou. Když v září začne lovecká sezóna, polovina chlapů se sebere a dva týdny je doma nikdo neuvidí, protože jdou na losy. Nejde tam o zábavu. Před pár desítkami let byl sever Švédska chudý a bylo zvykem uloveného losa do posledního kousku zpracovat. Stejně to funguje dnes a spousta rodin díky tomu nekupuje maso v supermarketu. Když přijdete na návštěvu, můžete dostat na tácu celé uzené losí srdce. Které mimochodem není vůbec špatné.