I pořádnej horor se dá nacpat do dvou vět. Že nevěříte? Četli jsme si je na netu anglicky a byli z toho pořádně vyklepaní. Když jsme si je  přeložili, málem jsme se z toho podělali znova. Tady to máte!


„Nemůžu spát,“ zašeptala a vlezla si za mnou do postele. Probudil jsem se zimou, svíraje v rukou šaty, ve kterých ji pohřbili.

Ukládal jsem svého syna a v tom mi povídá: „Tati, podívej se, jestli pod postelí není strašidlo.“ Abych ho uklidnil, nakoukl jsem se pod postel, kde vidím jeho, jak na mě vyděšeně zírá a šeptá: „Tati, někdo je v mojí posteli!“

Znáš to, vracíš se domů po dlouhým dni v práci, unavenej, těšíš se, až budeš chvíli v klidu a sám. Sáhneš po vypínači a na něm nahmátneš cizí ruku.

Moje dcera celé noci křičí a pláče. Chodím k jejímu hrobu a prosím ji, aby přestala, ale nepomáhá to.

Večer jsem se vrátil, abych navštívil svoji holku. Nevím, co bylo horší, jestli vidět svoji mrtvou dívku, jak chová naše mrtvě narozené dítě… Nebo vědomí, že se někdo vloupal do mého bytu, jen aby je tam naaranžoval.

V telefonu jsem našla svoji fotku, jak spím. Bydlím sama…

Vzbudilo mě klepání na sklo. Nejdřív jsem si myslel, že to jde od okna, než mi došlo, že je to v zrcadle.

Myslel jsem, že moje kočka je prostě fascinovaná mým obličejem, pořád na mě zírala. Pak mi došlo, že se celou dobu koukala na tu věc těsně za mnou.

Ptala se, proč dýchám tak strašně nahlas. To jsem ale nebyl já.

Není nic tak krásného jako dětský smích. Pokud ovšem není jedna ráno a vy jste doma sami.