Že se konečně vyspíte.

Najednou vám sice nikdo nebere polštář, neprdí pod peřinu a nechrápe do ucha, ale zas nemůžete zabrat, páč je vám smutno. A bojíte se bubáků.


Že si užijete nevázanej sex.

Jednou, dvakrát, třikrát a dost, páč zjistíte, že to zas taková hitparáda není, případně že není nikdo, kdo by to s váma chtěl dělat. Vopruz.


Že budete jíst jenom to, co sami chcete.

Vařit pro jednoho leze do peněz a osamotě v hospodě čníte jak bolavej prst, takže skončíte u toustů, čínskejch polívek a špaget s kečupem. Fuj.


Že se dáte do kupy.

Prvotní nadšení z velký změny brzo opadne a než bys řekl kopačky, je z tebe uzlíček nervů, kterej funguje výhradně na kafi, cigárech a hektolitrech vína.


Že si užijete chvíle samoty.

První dva měsíce určitě. Pak se to začne zajídat a máte skoro hysterák, když zjistíte, že na vás v úterý večer nikdo z kámošů nemá minutku.


Že budete pařit jako diví.

Taky že jo, ale každý tělo má svý limity. Brzo vás to dožene a z velkejch pařeb budou i velký kocoviny, velký výčitky a monstrózní výdaje za drinky. To nechceš.


Že se konečně budete soustředit sami na sebe.

…to spíš na to, abyste měli v pátek večer do čeho píchnout.


Že poznáte spoustu novejch lidí.

Poznáte, ale stejnak se to zacyklí a na pivo nakonec vždycky vyrazíte hlavně s vaší věrnou crew.


Že budete bezstarostně cestovat.

Sice se s váma nikdo nebude hádat, ale taky si s váma nerozdělí účty za airbnb. A bez kumpána ke sdílení stojí všechny ty zážitky tak nějak za starou bačkoru.


Že se brzo zase zamilujete.

Jak jednou zabřednete do single zóny, bruslí se z ní horko těžko ven. A nikde není řečeno, že se zamilujete šťastně. Ha!