Na nástupišti pokaždý stojíte v uctivý vzálenosti od kolejiště, páč co kdyby vás někdo vyšinutej strčil pod metro.


Dva měsíce před plánovaným road tripem s kámošema se děsíte, že se někde na cestě vybouráte.


Než odešlete e-mail, třikrát čekujete, jestli není někdo nevhodný v kopii.


NE-NÁ-VI-DÍ-TE hromadný konverzace, ve kterejch jsou cizí lidi. Trvá vám asi milion let vymyslet pro ně zprávu, ze který byste nebyli opocený.


A na Facebook vašeho novýho objeva se radši ani nepodíváte.. co kdyby tam měl fotky s kozatou bejvalkou?!


Natož abyste tu jeho exnádheru stakovala na instáči. Tam je tak snadný se ukliknout a něco olajkovat, brrr…


Když vám frajer pět minut neodpoví na zprávu, jste si jistá, že je na vás kvůli něčemu naprdlej.


No a co terpve když mu něco vleze do naplánovanýho rande… jasnej rozchod, tutovka.


Ostatně otázku “ty jsi na mě naštvanej/á?” říkáte snad častěji než dobrý den.


Každé mírné zabolení hlavy je pro vás naprosto evidentní příznak rakoviny prostaty.


Když si třeba dneska vzpomenete na trapas ze střední, ještě pořád se červenáte a je vám ultra hrozně.


O každým bezvýznamným prdu jste schopní přemýšlet dlouhé hodiny. Třeba že vás někdo na ulici přehlédl a nepozdravil…


Nikdy, opravdu NIKDY nelze zkontrolovat vypnutý plyn a zamknutý zámek na první dobrou. I dvakrát je málo.


A radši se budete plahočit přes půl města zpátky, abyste to udělali potřetí. Pro sichr.


Ten novej kolega v práci je tutově nastrčenej whistleblower. A brousí si zuby na váš flek.


A jakmile si vás někdy pozve šéf na kobereček, začínáte si balit fidlátka.


Každá sebenevinnější poznámka se vám zdá jako pasivně agresivní ťafka pod pás.


A všichni vám nadávají do pesimistů. Což je pěkně na prd, protože moc dobře víte, jakej mají recht…