33 utrpení rodinné dovolené

Nejprve ladíte termíny. Se svou prací, s prací ženy, uzávěrkou, zubařem, termínem ovulace… A všechno se mění, čiže ve finále nikdo nebude úplně spokojený.

Dovolenou si musíte samozřejmě zasloužit. Pročež sami sebe zahltíte úkoly, abyste na ni vůbec mohli odjet. Domů se plazíte po čtyřech s hlavou vyndanou… Ale co, čeká vás přeci dovolená, tam si odpočinete.

Nicméně ještě než odjedete, musíte všechno zařídit. Kdo pohlídá kočku, kam pojedete, jestli máte pojištění, nebude tam moc velký vedro, autem nebo letadlem, a to je teda fakt dovolená, když to takhle začíná, to snad ani nemusíte nikam jezdit…

Skutečná krize ale přichází při balení. Neexistuje možnost, jak v jednom kufru vyvážit adekvátní počet knih, trenclí a nutnost mít s sebou vlastní fén. Pročež se porafete. A ustoupíte. Protože si přeci nebudete kazit dovolenou.

Samotná cesta je nutnou torturou, která odhalí vztahy v plné nahotě. Trvá to dlouho, rodina má hlad, čůrá, kde nemá, stíhá vás horko a hádky. Ale co, vždyť si odpočinete.

Pokoj bude krásný. Nikoliv však ideální. Rozhodně ne jako podle prospektu. V koupelně nepatrné rezavé ráfky, okno slibující výhled je otočené v lepším případě do sousední cimry, v horším do zdi. A klimatizace nefunguje.

A prospekt je jednou prospekt. Rodina si žádá, abyste to řešili. Dynamický delegát s naleštěným úsměvem vás nicméně přesvědčuje, že všechno je, jak má být, později vás odkáže na sympatické místňáky. A to bude naposledy, kdy ho uvidíte.

Domorodci problém řeší. A také vyřeší. Ale zítra. Možná pozítří. Několikrát to bude v pořádku, protože údržbář nic nezjistil. A vůbec je to podle nich nesmysl… Ale i domorodýmu džbánu se jednou ucho utrhne…

Nakonec vám pod tlakem vymění útulný pokojík za jiný útulný pokojík. A jedno dopoledne tak strávíte tím, že se sbalíte (anžto už jste se vlastně zabydleli) a stěhujete se za lepším.

Bohužel ani tady to není ideální. Dost možná je to i horší, ale míru osobní statečnosti jste dávno vyčerpali na první výměnu, a navíc v novém pokojíku funguje klimatizace, takže jste vlastně spokojeni.

Destinace je skutečně krásná. A přesně proto je tu také děsně lidí. Vlastně tolik, že když si trochu přispíte (jakože na dovolenou jedete proto, abyste si přispali), nemáte v podstatě kam položit ručník. O lehátkách si můžete nechat jen zdát.

Jinak to bohužel není ani u bazénu. Kde jsou místa zabraná agresivními německými seniory a vašimi krajany nejspíš už v sedm, protože na pláž je to přeci jen kus cesty přes silnici a k bazénu se dá hodit ručník už před snídaní.

Kolem bazénu navíc brousí parta krásných animátorů, kteří v pravidelných intervalech vyvolávají spoustu zábavy a v pauzách dorážejí na vaši ženu.

Po večerech samozřejmě kalíte. Konečně, když už máte all inclusive, tak si to musíte užít. Jak jinak taky zvládnout tolik animátorské zábavy nebo sedánky s družbychtivými krajany z Přerova, co si k vám přisedli už na první večeři a podlehli dojmu, že na dovolený se moc hezky navazuje přátelství…

Na druhou stranu, díky za ně, protože večery ve dvou jsou pěkné jednou. Dvakrát. Možná třikrát. Ale jedenáctkrát. A ještě v řadě…?

Bohužel kocoviny z místní imitace ginu jsou brutální a vy ještě s láskou vzpomínáte na strýčkovu 80% kopřivovou pálenku…

A trpíte o to víc, že jste přeci jen rezignovali na „přispávání“ a raději vyrážíte na pláž skutečně ráno, aby na vás zbylo lehátko.

Alespoň vám nikdo nevyžere švédský stoly jako první dny, takže toho kocoura můžete krásně spláchnout.

Nicméně z přemíry žranic kynete a v plavkách vypadáte jako přepažený vorvaň. Ale však začnete cvičit. Až se vrátíte.

A vlastně zaplaťpánbu, že jste z místních pochoutek chytili průjem, takže se to s těmi kily tak nějak sympaticky dorovnává.

Na záchodech se průběžně střídáte s rodinou, čiže několik odpolední strávíte víceméně sami. A ano. Budou to nejspíš nejhezčí chvilky dovolené…

V mezičasech jezdíte na výlety za kulturou, poněvadž bez ní by to nebyla dovolená. I památky se k vám ale odvrací zády. Pyramidy jsou osypané lešením, koloseum okupují trhovci a nic nevypadá jako na pohlednici.

Rodina se chce fotit. Respektive vy máte pocit, že byste ji měli fotit. A sebe samozřejmě také. Ačkoliv to neumíte a na fotkách vypadáte jako debil. Teď vlastně jako tlustý debil.  

Ale hlavně se tvářit spokojeně, protože sem tam musíte postovat tu pohodičku-klídeček na facebook. Což se ukáže jako nesmysl, teprve až dorazíte domů a přijde vám účet za telefon bez roamingu, který jste si zapomněli v tom spěchu zařídit.

Původně jste si chtěli hodně číst a ležet, ale to je NUDA. Takže kupujete zážitky. A vzrušující dvouminutovou jízdou na banánu to jen začíná…

Ono teď už se vám vlastně leží dost blbě, poněvadž jste se na banánu giganticky spálili, a to navzdory tomu, že se normálně nespalujete. Holt jiný sluníčko…

Na dovolený se šetřit nemá, ani nedá. Ostatně rodina se chce bavit. A to jsou zmrzliny, čůrání, pěkný věci do obýváku, suvenýry pro kolegy do práce…

K průjmu se s koncem zájezdu přidává angína. Jak se ukázalo, klimatizace funguje skvěle, ale durch.

S ohledem na tu spoustu pohody se nakonec vlastně docela těšíte domů.

Už jen kvůli tomu, že by to klidně mohlo i dopadnout tak, že se vám žena v některé z vašich průjmových pauz spustí s tím zubatým animátorem.

Celníci vám vyhážou všechny mušle a polovinu suvenýrů. Alespoň jste už tady zjistili, že jste na hotelu nechali fén, takže se kvůli tomu nemusíte pohádat až doma.

Teď vás čeká jen cesta domů. Už se nehádáte. Protože toho máte tak akorát dost. Domů dorazíte v noci. Rychle vybalíte a ráno vyrazíte k soustruhu dohánět práci a vyprávět kolegům nad nepoživatelným cukrátkem z hotelového konzumu, jak báječné to bylo.

A pomalu zase začnete stříhat metr. Abyste si odpočinuli…