S tím, že na internetu není nic jisté, už žijeme dlouho. Od samého počátku si celosvětová síť nesla pověst místa, kde se upocení pánové vydávají za sotva zletilé školačky. V poslední době se ale objevují kauzy, které odhalují, do jak obřích rozměrů se fejkový internet rozrostl. Vloni například řešily americké soudy případ osmičlenné skupiny hackerů, kteří nakazili trojským koněm skoro dva miliony počítačů. Infikované přístroje se bez vědomí majitelů připojovaly na stránky, na kterých nonstop běžela reklamní videa. Sofistikovaný algoritmus pak vytvářel iluzi, že reklamní videa jsou umístěna na lukrativních stránkách, jako je Harper’s Bazaar nebo The Economist, a zároveň dokonale simuloval chování skutečného uživatele. Pohyboval kursorem, klikal na odkazy, dokonce přecházel na jiné stránky, ze kterých sbíral cookies. Osm výtečníků v podstatě vytvořilo kus internetu, kde si falešní uživatelé prohlíželi falešné stránky, a jediné, co v tomto bizarním virtuálním prostředí bylo pravé, byl zisk jeho autorů. Za dokonalou iluzi internetu reklamní zadavatelé zaplatili přes 36 milionů dolarů.

Kvalifikovaná neznalost

Případ vůbec není ojedinělý. Naopak. Podle kvalifikovaných odhadů generují podobné podvodné stránky až polovinu všeho internetového provozu a jejich počet se stále zvyšuje. Kouzelná fráze „kvalifikovaný odhad“ je naprosto na místě, protože nikdo kupodivu neví, jak internet vůbec vypadá. I tak zásadní data, jako jsou statistiky uživatelského chování, podle kterého se vypočítávají ceny reklam, jsou v podstatě opravdu jenom odhady. Hodně přibližné odhady. Nikdo přesně neví, jaké jsou skutečné dosahy postů na sociálních sítích, kolik času uživatelé stráví čtením sponzorovaných odkazů, jak moc fungují odkazy na externí stránky. Se stejným problémem se potýkají všichni poskytovatelé reklamního prostoru na internetu. Ačkoliv stále zavádí nové a nové obranné mechanismy, chytráci jsou vždy o krok před nimi.Proč je to nebezpečné? Z několika důvodů. Ten zřejmý je, že tvůrci falešných stránek podvádí a okrádají zadavatele reklam, což není v pořádku. Ten méně nápadný, ale daleko závažnější je, že rychle ztrácíme jakoukoliv jistotu, že si na internetu můžeme najít spolehlivé informace. Za pár let, co na síti fungujeme, jsme si zvykli, že před nákupem projedeme hodnocení obchodu a zkušenosti ostatních zákazníků, kteří si zboží koupili. Před odchodem do kina se mrkneme na recenze filmu, restaurace posuzujeme podle počtu hvězdiček na Yelpu. Na YouTube máme tendence sledovat videa s největší sledovaností. Spotify, Netflix a vlastně všechny stránky s vyhledáváním řadí výsledky podle počtu kliků, které odkazy nasbírají. Zároveň ale žijeme v době, kdy se veškeré recenze, statistiky, počty sledovanosti a kliky dají koupit. A je to i celkem levné a jednoduché.

Kolik stojí klik

Jestli chcete proces nákupu sledovanosti vidět v přímém přenosu, zadejte si do vyhledávače „click farm“. Farmy na klikání fungují už dlouho. Kdysi to byly místnosti někde v Indii nebo v Číně, kde zaměstnanci za pár dolarů na měsíc seděli u počítačů a klikali na určené odkazy. Dnes už jsme samozřejmě pokročili a těžkou práci svěřujeme robotům. Moderní click farm je sklad s nekonečnými řadami polic, na kterých jsou vyrovnány tisíce smartphonů. Pracovník dokáže libovolný počet z nich nasměrovat na sledování určeného videa, poručit jim, aby stahovaly zvolenou aplikaci, sdíleli a retweetovali příspěvky. Díky automatizaci spadly už tak nízké ceny falešných fanoušků na rekordně nízkou úroveň. Podle analýzy časopisu Time se například 5000 zhlédnutí videa na YouTube dá koupit za nějakých 15 dolarů. Majitelé click farem ale nehladoví, protože nízké ceny jim kompenzují rostoucí počty zákazníků. Jejich služeb využívá doslova každý. Když jim v roce 2013 vyhlásili válku administrátoři YouTube, postihla čistka falešně olajkovaných videí i takové celebrity, jako je Lady Gaga, které rázem ubylo skoro 200 milionů zhlédnutí. Podle neověřených informací stál za falešným lajkováním přímo zaměstnanec hudební platformy Vevo, známý pod přezdívkou „Spk“. Ten měl například zajistit hitu Toxic od Britney Spearsové 30 milionů zhlédnutí za 24 hodin a videu Kanye Westa Heartless ještě o tři miliony více. Spk už u Vevo nepracuje a provozuje svou vlastní firmu, čím se zabývá, je asi jasné. Podobných podnikavců je a bude stále víc, protože v prostředí, kde se orientujeme podle počtu lajků, se točí velké peníze. Novináři New York Times vloni odhalili například firmu Devumi, která s milionovými zisky prodávala falešné followery a retweetery na sociálních sítích. Mezi 200 000 zákazníků patřili profesionální sportovci, modelky, umělci, TED speakeři, duchovní a politici napříč planetou. Ve chvíli, kdy byly jejich praktiky odhaleny, disponovala Devumi skoro 4 miliony falešných účtů, což už je samo o sobě děsivé. Daleko horší je, že skoro 60 tisíc z nich používalo jména a fotografie reálných lidí, ukradených z reálných profilů.

Přichází éra robotů

No a co, můžete si říct. Jestli je kus internetu falešný, tak ať. Dokud si budu moct přeposílat gify s kočičkami a řehtat se ČiliChili memům, tak je mi zbytek šumák. Jenže pozor. Odborníci dnes už vážně mluví o fenoménu, kterému se říká inverze. Označuje stav, kdy se roboti na internetu rozšíří do takové míry, že je bezpečnostní mechanismy začnou považovat za standardní a skutečné lidi začnou blokovat jako falešné a podezřelé uživatele. Klidně se tak může stát, že se jednoho krásného dne nepřipojíte ke svému Facebooku, protože neprojdete testem autenticity. Jediné, co nám zbude, je situaci dovést do extrému a začít se vydávat za robota. Což už se – pochopitelně – děje. Nedávno se profláklo, že údajně virtuální, uměle inteligentní asistentka Amy Ingram, která měla klientům firmy x.ai sjednávat schůzky, zadávat údaje do kalendářů a přeposílat přednastavené e-maily, je ve skutečnosti reálný, živý člověk jménem Willie Calvin.