Po světě jsou Češi známí tím, že za každou cenu chceme bydlet ve svém. Zatímco třeba v Německu žije většina rodin v pronajatých bytech a domech, u nás pořád platí, že „můj dům je můj hrad“. Když se do statistik ponoříte hlouběji, zjistíte také, že zhruba dvě třetiny rodinných domů, 10 – 12 tisíc ročně, si stavíme vlastníma rukama. Což je dost i pro národ proslulý zálibou v kutilství. Záliba v ráchání se v maltě také není jediným důvodem, proč si po práci navlékáme montérky šplháme po lešení. Naší hlavní motivací je ušetřit.

Propojení touhy po vlastním domě za babku a tendence vrtat do všeho vlastníma rukama můžete dnes vidět všude kolem sebe. Když totiž vezmete stavbu domu do vlastních rukou, můžete si postavit doslova co chcete. Jak to vypadá, často se nám zamane postavit si něco jiného, než normální cihlový barák. Třeba podíl dřevostaveb, kterých ještě před pár lety vznikalo pár do roka, dnes činí celých 15% všech nových domů. Stále častěji se také staví z dalších tradičních, nicméně dlouho opomíjených materiálů jako je sláma, konopí nebo nepálená hlína. Ti z nás, kteří mají hlouběji do kapsy pak osidlují mobilní domky, přepravní kontajnery nebo maringotky. Žádnou výjimkou už nejsou ani úplné experimenty jako vigvamy, kruhové chýše z pytlů plněných hlínou a kopie mongolských jurt. Zdá se, že jsme ochotni se nastěhovat do čehokoliv, jen když je to naše a moc to nestojí.

Na přání bydlet levně a na ochotě vydržet nějaké to nepohodlí vlastně není nic nového. „V historii najdeme celé městské čtvrti, kde si dělníci přicházející z vesnic budovali vlastníma rukama skromné domky,“ říká docent Kostroň, který se dlouhodobě zaobírá psychologií architektury. Dodává ovšem, že dělnické domky byly pro naše předky symbolem chudoby, tedy stavu, ze kterého se obyvatelé chtěli co nejdříve vymanit. Dnes se naopak do levných domů stěhujeme, i když máme na výběr jiné možnosti. Levné bydlení se pro nás stalo vyjádřením životního stylu. Zkuste si zalistovat archivem rubriky o bydlení libovolného periodika a příběhy mladých nadšených stavitelů se na vás budou sypat jak pazdeří ze slaměné tvárnice. „Vyzráli na hypotéku a postavili si vysněný domek u lesa,“ hlásá nadšený titulek nad fotkou rozesmáté rodiny sklízející z podzimního ekosadu úrodu biodýní.

Myslet si, že levné, vlastnoručně zbudované bydlení je zaručeným receptem na rozkoš bez rizika by bylo naivní. „Postavil jsem si mobilní dům na zahradě u známých,“ píše v diskuzi na portálu Měšec stavitel, kterého jedna sezóna v maringotce připravila o iluze. „Jako lepší stan to beru, ale když svítí slunce je v tom pařák, večer jak se ochladí je v tom zima. Teď musím řešit elektřinu, problémem je sehnat na horách v době sucha kvalitní vodu. Na zalévání stačí z potoka, ale na pití ji už je třeba dovážet. Další problém kam odvést fekálie a splašky a nakonec vše je uvnitř na plyn a to chce zase tahat plynové bomby. Takže se to hodí tak přes léto, tak na pár dnů a pak je člověk rád, když se vyspí sice v kraválu sídliště ale pohodlí bytu.“ Ani domy na pevných základech nemají automaticky vyhráno. „Při stavbě z přírodních materiálů se neobejdeme bez tradičních technologií,“ upozorňuje na úskalí stavebních experimentů Josef Chybík, který se alternativními stavbami a materiály dlouhodobě zabývá. Varuje před tím, že zatímco cihly z velkoskladu budou jedna jako druhá a omítka z Baumaxu se bude chovat přesně podle návodu, u přírodních materiálů tohle neplatí. Přírodní trámy se rády kroutí. Každý slaměný balík je jiný. Když se vám do pytlované hlíny dostane vlhkost, nikdy ji už ze zdí nevyženete. A zeď ze špatně omítnutých vepřovic se vám může při dlouhotrvajících deštích rovnou sesunout do základů.

O problémech s domy za babku se moc často nepíše. Buďte si ale jisti, že na každou extatickou ekorodinku připadá několik rozčarovaných, kterým ze slaměného obložení padají na jídelní stůl brouci. Nemusí to automaticky znamenat, že v takových domech jejich obyvatelé trpí. Koneckonců, chyby ve vlastnoručně stavěném domě jsou chyby naše a vlastní fušeřinu si vždycky rádi odpustíme. Bydlení tohoto stylu ale bude vždycky vyžadovat kompromisy a míru snášenlivosti máme každý nastavenou trochu někde jinde. A právě v tom spočívá největší problém domů za babku. Můžeme v nich být šťastni, ale atmosféra pohody se může rychle rozplynout v okamžiku, kdy do nich přivedeme někoho dalšího.

DŮM Z PERNÍKU:
2 kg hladké mouky
1 kg medu
500 g cukru krystal
250 g másla
6 vajec
2 lžičky jedlé sody
1 lžička soli
2 lžíce kakaa
8 polévkových lžic koření (anýz, fenykl, skořice, hřebíček, badyán, nové koření)

POLEVA:
1 kg moučkového cukru
10 lžiček solamylu
vaječné bílky z 8 vajec