Co má znamenat pseudonym Fotograf bez talentu?
Znamená hlavně to, že na talent jako takový nevěřím. Nevěřím, že má někdo k něčemu vrozené předurčení a snadnou cestu bez práce.

Vážně ne?
Fakt. Vem si třeba Mozarta. O tom se říká, že se narodil s obrovským talentem a byl hudebník od narození. Když si přečteš jeho životopis, tak zjistíš, že jeho otec byl muzikant a navíc pedagog, který Amadea od malička ke kariéře v hudbě vychovával. Mozart se stal slavným až v době, kdy měl za sebou dvacet let tvrdé dřiny. Já zastávám názor, že stejně dobrý skladatel nebo fotograf může být kdokoliv. Jen do toho musí tu dřinu vložit.

Aha, takže přízvisko „bez talentu“ není výmluva, ale výzva ostatním. Říkáš: Podívejte se, já nemám talent, ale přesto dělám dobré fotky.
Moje fotky ať posoudí jiní. Já chci říct, že každý něco dokáže, když se tomu bude věnovat dost dlouho a nebude se vymlouvat, že nemá talent. Neexistuje neúspěch. Jen malý počet pokusů o úspěch.

Úspěch znamená co? Že se třeba fotograf focením uživí?
To si nemyslím. Třeba já se focením neživím. Mohl bych, protože zakázek mám dost, ale cíleně se snažím držet focení na úrovni, řekněme, životního stylu. Vyzkoušel jsem si to na tancování, které je mojí další velkou zálibou. Jeden čas jsem se chtěl tancem živit. Zanedlouho jsem si uvědomil, že se mi nechce ráno vstávat na trénink, že se netěším na vystoupení, že z tance už nemám zkrátka radost. Nechci se dostat do situace, kdy bych musel fotit, abych zaplatil nájem. Když jsem s focením začínal, tak mi šlo hlavně o obrázky. Teď už je pro mě fotka součástí nějakého širšího svědectví. Netvrdím, že fotografie nemůže fungovat sama o sobě, ale chci kolem ní mít daleko víc zážitků než jen vizuální.

Kdy jsi s tímhle přístupem začal?
Kdybych to vzal od prvního záměrného projektu, kde fotka nehrála hlavní roli, tak tím byli Hrdinové. Dělal jsem v něm portréty lidí, kteří jsou pro mě hrdinové, ale o jejich činech málokdo ví. Anna například věnovala všechny své úspory na léčení psů zřízených při ilegálních psích zápasech, které v Česku běžně probíhají. Padla na to celá její hypotéka, ale zachránila už desítky psů. Maxim zase učí slepé děti plavat a připravuje nevidomé sportovce na triatlony. Ve svém volném čase, bez nároku na honorář s nimi běhá, plave, lyžuje, jezdí na kole. Ti lidi jsou krásní sami o sobě, ale k jejich portrétu potřebuješ znát i jejich příběh, abys pochopil, co za nimi všechno je.

V sérii Putovní foťák jsi zase poslal profi kameru mezi neznámé lidi.
Legrační je, že spousta médií k tomu vymyslela motiv, že chci testovat morálku Čechů a zkoumat, jestli si ten foťák někdo nenechá. Což fakt není pravda. Já si nejsem jist morálkou svou vlastní, natož abych ji zkoušel u někoho jiného.

Proč jsi to tedy dělal?
Budeš se asi divit, ale já prostě chtěl lidem poskytnout zážitek z toho, že jim někdo dal zadarmo drahou věc. A následně taky zážitek z toho, že tu drahou věc můžou zase oni darovat někomu dalšímu. Nikoho jsem nenutil ten foťák poslat dál. Kdokoliv si ho mohl nechat a jsem vlastně docela překvapený, že se mi nakonec vrátil. Fotky se mi nijak zajímavé nesešly. Většina lidí nemá umělecké ambice. Většinou fotí svoje děti a psy.

Jak vlastně hledáš lidi, kteří se do tvých projektů zapojují? Hrdiny bych pochopil, ale co třeba #Nesoudím, který je o lidech, kteří prošli vězením. Nebo BÝ-í-T bez talentu, kde se se svými hroznými zážitky svěřují oběti domácího násilí?
Najít je není až tak těžké. V případě portrétů obětí domácího násilí mě až šokovalo, kolik žen z mého okolí ho zažilo. Složité je přesvědčit je, aby se do projektu zapojili. Nechali se vyfotit, sdělili své osudy, které jsou fakt občas hrozné. Žena, kterou čtyřistakrát znásilnil vlastní otec, ani Vladana, která se propadla do dluhů a musela se živit prostitucí, nemají moc důvodů na své zážitky vzpomínat. Na focení kývly, až když jsme se dlouho bavili o tom, že bez jejich výpovědi se nic nezmění. To je vlastně společné téma všeho, co dělám. Něco změnit.

Daří se to?
Zrovna v případě BÝ-í-T bez talentu se to povedlo. Ženy, které jsem fotil, se spojily a vytvořily komunitu Nenech mě BÝ-í-T, která pomáhá obětím domácího násilí. Jsou napojené na organizace jako je ROSA nebo OSPOD, zajišťují právní poradnu, dočasný azyl a zákonnou ochranu. Provozují i uzavřenou facebookovou skupinu, kam se mohou oběti domácího násilí po úvodní konzultaci přidat a o svých problémech komunikovat s lidmi, kteří je poznali na vlastí kůži a dokázali se z nich dostat.

Má pro tebe portrét smysl, i když nic nezmění?
Na všem se dá najít něco pozitivního. V rámci série #Nesoudím jsem třeba fotil kluka, který žije už pár let na ulici. Strávil jsem s ním dost času a musím se přiznat, že jsem měl často pocit, že si za spoustu problémů může sám. Že je to vlastně schopný člověk a na ulici je hlavně kvůli tomu, že je to floutek a zevl. Jenže ten samý kluk taky obchází každý den patnáct starých lidí, kterým nezištně pomáhá, povídá si s nimi, občas je ošetřuje, protože je to zdravotník s maturitou. Člověka je hrozně jednoduché odsoudit, když nevíš, že každý den rozmlouvá sedmdesátiletému pánovi sebevraždu.

Soudíme lidi moc často?
Je to dobou. Hrozně rychle si děláme na cokoliv názor a jsme ochotni okamžitě kohokoliv zavrhnout a odsoudit. To, že chceme lidi soudit a trestat, je podle mě čistý egoismus. Pokud by nám šlo opravdu o ochranu společnosti před něčím negativním, měli bychom je izolovat a preventivně se jim bránit. My se ale chceme mstít. Abychom došli pocitu spravedlnosti a uspokojili vlastní ego, potřebujeme vidět někoho trpět. To je podle mě nebezpečné.

Přiznám se, že jsem si tě jako fotografa všiml až poté, co jsi vydal knihu My, děti slumu, kterou jsi nafotil ve slumu Čalantika. Tamější děti podporuje komunita kolem jihlavských hiphoperů Pio Squad. Mají vaše projekty nějakou souvislost?
K cestě do Bangladéše mě opravdu inspiroval Strejda Filí z Pio Squad, respektive jeho verš o slumu Čalantika: „Tohle je jeho příběh, tak si pro něj pojď“. Když jsem ho slyšel, řekl jsem si, že teda půjdu. Fotit do ciziny jsem se ale v tu dobu chystal už dlouho. Chtěl jsem si zkusit překročit hranice jak státní, tak svoje a Bangladéš je pro testování osobních hranic ideální. Je to extrémní země. Na jednu stranu krásná, s nádhernými, milými lidmi. Na druhou stranu jsou zdejší chudinské čtvrti vážně stoka. Původně jsem chtěl jet fotit sám pro sebe a domluvit se s neziskovkou ADRA, že jim pomůžu se zviditelněním jejich činnosti v Čalantice. Nakonec jsem si odtud odvezl tolik materiálu, že jsem z něj dal dohromady knížku.

Dá se popsat, jak to ve slumu vypadá?
Můžu o tom vyprávět hodinu, ale člověk, který tam nebyl, to stejně nepochopí. Lidé žijí v nepředstavitelné chudobě, spí v plechových boudách postavených de facto v otevřené stoce, v pětačtyřicetistupňovém vedru a stoprocentní vlhkosti. Po první hodině jsem byl na omdlení a musel jsem odejít. Oni odejít nemůžou, musejí v tom žít celý život.

Kupodivu se děti na tvých fotkách většinou smějí.
Lidé v Bangladéši jsou úžasní. V zemi, která je velká asi jako Československo, jich je stosedmesát milionů a sedmdesát milionů z toho žije v absolutní chudobě. I když nemají skoro nic, tak jsou pohostinní. I v těch nejhorších podmínkách se o sebe snaží dbát. Mýt se, prát si denně oblečení. A často se smějí.

Ještě o kus dál jsi šel s druhou knihou My, děti války, která teď půjde do knižní distribuce. V té už moc úsměvů není.
Vidět na vlastní oči území, kudy prošla válka je hrozné a smíchu tam vážně moc není. Až tam jsem si uvědomil, jak lehkovážně tu zacházíme se slovy, jako je uprchlík. Nedovedeme si představit, že to je člověk jako pán, kterému kvůli anonymitě přezdívám pan Green. Žije se sedmiletou dcerou v uprchlickém táboře v Iráku, ale pochází z Mosulu, který ovládali teroristé z ISIS. Zažil veřejné popravy a mučení na náměstích, viděl popravu vlastního syna, který se pokusil z Mosulu utéct. Jeho domov, ani město, ve kterém žil neexistuje. Rozbombardoval ho doslova každý, který se do toho strašného konfliktu zapojil, včetně jeho vlastní vlády. Podobně hrozné příběhy tam má každý, s kým jsem mluvil. Až když to zažijete, tak si uvědomíte nesmyslnost věty: „Vždyť už se tam neválčí, tak proč ti lidé nevrátí domů?“

Proč fotíš na takových místech děti? Není to laciné?
Na dětech je krásné, že okolní prostředí nevnímají jako dospělí. Vyrůstají v uprchlickém táboře anebo ve slumu, ale přesto si hrají a smějí se. A pak mám taky pocit, že jestli se náš svět má měnit k lepšímu, tak ta změna musí začít právě u dětí.

Má fotka moc změnit i tak vážné problémy jako panují v Bangladéši nebo v Iráku?
To si nemyslím. I kdybych byl nejslavnější fotograf na světě, tak žádnou válku nezastavím. To ale neznamená, že se nemůžu lidem ukazovat, jaké jsou její důsledky. Ovlivňovat jejich názory. Dělat cokoliv, ale dělat něco pozitivního. Asi to bude znít naivně, ale věřím na přísloví, že když pomůžu jedinému člověku, tak tím změním celý svět. Představte si, že je vám zle a potřebujete pomoct. Přijde k vám člověk a řekne: „Hele, já bych ti mohl pomoct, ale to by vlastně nic nezměnilo, takže čau.“