Miloš Havel není žádný benjamínek ani amatér. Vydal dvě desky, má na kontě několik klipů, a nějakou dobu se dokonce těšil přízni bulváru. Nazpíval několik duetů, třeba s Evou Pilarovou (fakt!), produkčně si ho pod svá křídla vzal Jarek Šimek. Jak už tomu u pěšáků šoubyznysu bývá, Miloš se svým diskopopem zpíval tak nějak různě, kde se dalo, ale sám žádnou halu nevyprodal. Ono to ani dost dobře nejde, když máte zaměnitelný repertoár zvukově starší než zatroubení mamuta a při zpěvu lidem cukají koutky. Pár holek si řekne, že je to ňuňánek, ale co v jeho osobě a muzice uslyší ostatní? Posuďte sami.

 

 

Je pravda, že od zpívajícího hokejisty poetiku na úrovni de Ronsarda čekat nemůžeme. Ale co je moc, to je moc. Přirovnávat milování ke střílení gólů a klanit se dívce se slovy: „Koupil jsem ti nejmenší stadión, na kterým nás nezebe“, to už je hodně za hranicí dada popu. A takových perel je tam mnohem víc. Zajímavý je i klip vyprávějící příběh o blondýnce, co žije s postarším podnikatelem, a přitom milostně tíhne k hokejistovi. To mě na masakrózních klipech vždycky nesmírně baví, sofistikované charaktery zmítající se uvnitř duševního konfliktu. Zajímavé je, že se všichni zúčastnění s finální verzí klipu spokojili. Některé záběry v něm nedávají smysl a slečna v čase 2:45 a dál zapomene, co chtěla tancovat. Fakt tu kreaci sledujte, dobrá škola, proč to stopnout a raději točit znova. Tady to nechali. Úplně je slyšim, jak sedí ve střižně: „Inu, co naděláme, nech to tam, Pepo, hlavně už to dejte na to jutube, na mě čeká sláva.“