Paní Vogelrauchovou nebo Má ji motorovou bych si doma sice nepustil, ale uznávám Kabáty jako jedinou (Šípková Růženka Lucie totiž opět usnula) českou stadionovou kapelu. To je pozice, do které se prostě muzikanti musí vlastní dřinou a cílevědomostí vyhrát, neudělá to za vás žádný manažer. Je to pozice, ke které ale vzhlíží i armáda bezejmenných a vycítí šanci na kousek té slávy i honorářů. A tak vznikne revival. Víte, ono je jiné, když si kluci hrají pro radost ve zkušebně Kabáty a pak s tím někde vystoupí pro kamarády. To dává smysl. Jenže když má něco světlou stranu, někde musí být i ta temná. Pojďme na to.

Klasika, nějaká ta městská slavnost (tady konkrétně v České Třebové), to je přímo semeniště masakrů. Dav chtivý zábavy, hudba z playbacku a na pódiu sám samotinký jakýsi Pavel Seidl z Ostravy, který si nasadí paruku, hodí přes ramena kabát a „pánové… voilà“, hraje si na Pepu Vojtka. Ještě tomu přizpůsobí jakože drsnou mluvu, která mu stejně moc nejde. To všechno dohromady vytváří koktejl opravdu hodně laciné zábavy pro publikum, kterému je všechno buřt. Pokud Třebovští zaplní náměstí a aplaudují falešnému Vojtkovi na playback, znamená to dvě věci. Jsme jako posluchači ochotní nechat se opít rohlíkem. A především pak to, že pověsit vlastní tvorbu na hřebík a šaškovat převlečen za jiného interpreta je ve výsledku mnohem efektivnější co do výdělku i možností vystoupení. Tyhle revivaly vlastně žijí z toho, že druhé opíjí rohlíkem. A stále ještě nejsme u dna, počkejte, až vznikne Marie Pojkarová revival.