Všichni v životě děláme kraviny. Všichni, bez výjimky. Ok, až na Marka Ebena. Nemusí to bejt zrovna průsery na levelu Vdala jsem se za Felixe Slováčka nebo Založil jsem Kryštofkemp, ale nikdo neni dokonalej a občas to prostě někde ujede.

Když jsme malí, jsou tu naši rodiče, jejichž úkolem je říct nám, že tudy teda ne a bude to lepší tudy. Nejez žlutej sníh, nefalšuj podpisy u poznámek, nekuř a neber heroin, znáte to, prostě výchova. Jenže pak jsme dospělí a tak nějak víme, že už nás nikdo nepředělá, a že holt budem občas dělat příšerný kraviny, abychom se z nich následně (v tom lepším případě) poučili, rozbili si držku a šli dál, třeba jinudy.

Máme okolo sebe kamarády, který taky dělaj kraviny a pak si o těch kravinách povídáme u piva a vzájemně se držíme, protože jsme sakra lidi a chybovat je lidský. Jenže se bohužel často stane, že člověk má kromě kamarádů kolem sebe moralistní pokrytce, který si na jeho průserech doslova smlsávaj a honěj svoje morální já nad co nejlepším vyjádřením myšlenek jako: „Já jsem ti to říkal!“ nebo „Strašně ses změnil!“ nebo „To bych do tebe nikdy neřekl [zkroušený výraz]“. A víte, k čemu jsou vám tyhle věty a lidi, co je pronáší? K NIČEMU.

Pokud máte kolem sebe takový, co nedokážou nad vašim průserem mávnout rukou se slovy, „hele kámo, tos posral, ale dáme si panáka a já ti pomůžu, když budeš potřebovat,“ zbavte se jich. To totiž nejsou kámoši, ale egomaniaci a zabíječi vlastních komplexů, který vám nikdy nebudou nic doopravdy přát a vaše neštěstí je utvrdí v tom, že oni jsou morálně na výši.

Rada na závěr jak vystřižená ze špeků Haliny Pawlowský je proto jasná. Vykašlete se na tyhle pseudolidi s problémem a dopřejte jim, ať se posunou někam, kde bude na jejich věčnou pohoršenost a morální paniku někdo zvědavej. Třeba v křesťanským kroužku pletení Betlémů.