„No mámo, vidíš to, ten vypadá, že se nestydí, nevzít si kvádro na Hrad!“ řekl svojí ženě v pobryndaných vytahaných růžových teplácích Pepa, utřel si do trenek mastné ruce od buřtů, pořádně si krknul a podrbal se přes bílé seprané tílko na pupku. Jeho „kvádro“ mu visí ve skříni už dvacet let netknuté, naposledy ho měl na vlastním maturitním plese.

„Je to strašná ostuda, je mi z něj špatně, nedokáže projevit úctu a respekt, je to buran a neví, jak se má mezi lidi oblíct,“ pravil rozezleně Petr v metru cestou do práce kolegovi. Následně si ze svého trekového batohu vyndal čtrnáct dní starou petlahev od coly (nosí ji v kapsičce po straně, je to praktické a jen občas to někoho v MHD praští do obličeje), napil se a víčko otřel do svých fungl nových rejoice kalhot. Ladí s jeho pohorkami. Pracuje jako IT technik v centru Prahy.

Režisér Sedláček přebírající medaili od prezidenta v mikině pohoršil samozřejmě i další zástupy lidí, včetně žen s kytičkami ozdobenými kusy plastu na rukou místo nehtů, s odrostlou trvalou a polyesterovou halenou, pod kterou nepoužily deodorant, taky ty muže, co v létě nosí ponožky do sandálů a není jim blbý rozepnout si košili a odhalit svou pivní hruď, když už je jó velkej hic, všechny ty kulturní nadšence, co choděj do divadla v džínách a na svatby v legínách, a samozřejmě i zástupy bydlenek z Mimibazaru, co si právě vyzdobily obejvák starejma lyžema, bednama od okurek a zbytkama od včerejšího oběda. 

Dodržet dresscode znamená vyjádřit respekt a úctu události, které se účastníme. Robert Sedláček to neudělal. A s ním to denně nedělá 90 procent lidí okolo nás. Ale pohoršovat se, to jo, to my Češi umíme perfektně.