„Hodně odborníků mi říkalo, že je to nesmysl, že to nepůjde, že je potřeba to a to. A já si říkal, jak nejde? To přeci fungovat musí.“ Tak začal počítat, svařovat, brousit, shánět materiály (a peníze), vozit štěrk, kopat, natahovat dráty a donekonečna improvizovat. Neměl se kde inspirovat nebo poradit, nebylo od koho, elektrifikovanou domácí železnici na českých zahradách nenajdete. „Po jedenácti letech mohu s klidem říct, že to možné je. Mašiny jezdí, mají výborný tah, utáhnou s přehledem vagóny s osmdesáti lidmi,“ usmívá se Zdeněk, který ale není v oboru úplným zelenáčem. Vyučil se totiž mechanikem kolejových vozidel a několik let dával v depu Českách drah do kupy skutečné lokomotivy.
Jeho dnešní železnice se vine přes několik dvorků (pozemky mu půjčila celá rodina, některé i přikoupil) v délce půl kilometru. Závory cinkají, semafory povolují a zastavují, na nádraží stojí výpravčí s píšťalkou. Lokomotivy občas řídí skuteční mašinfírové (jeden je už v důchodu, ale ak ho ježdění na úzkorozchodné železnici baví, že si nebere ani peníze za benzín). Mezitím se proplétají stovky lidí, většinou rodin s dětmi, ale i skalní fanoušci železnice.

Zdeněk Iš se totiž na své zahradní dráze neprohání po večerech pro zábavu, ale otevřel ji světu. Každou druhou neděli v sezóně se do Vracova sjede kolem tisíce lidí, což je pro městečko se čtyřmi tisícovkami obyvatel slušný fičák. Místní obchodníci mají žně, podnikaví sousedé nakoupili houpačky, kolotoče a výčepy, zapojit se musí i vracovští hasiči, aby pomohli organizovat dopravu. „Nic takového jsem neplánoval,“ směje se Iš „mě jen zajímalo, jestli je možné postavit si doma mašinu. A když jezdila, občas se chtěl svézt někdo ze sousedů. Líbilo se jim to, řekli o tom dalším a už to jelo.“ Že se mu ze zahrady stala turistická atrakce prý nevadí, žije tím celá rodina. Tedy povinnostmi (starat se o pozemky, štípat lístky, udržovat techniku, pořádek…), ne finančně, protože dobrovolné vstupné pokryje náklady, ale na obživu to není.

Kromě touhy dokázat, že nic není nemožné, plní vracovská úzkokolejka ještě jednu zajímavou funkci – přitahuje mladé k železnici a plní klukovské sny. „Všechno tady funguje na podobném nebo stejném principu jako u dráhy. Automatické zabezpečovací zařízení, zabezpečení přejezdů, dopravu řídí návěstidla. Řídící software je sice pro modeláře, ale vychází z toho, který používají ČD. Takže si u nás zájemci mohou zkoušet postavit vlakovou cestu, vypravit nebo i zkusit řídit vlak.“ Že vracovská zahradní železnice není muzeum, ani privátní výstřelek jednoho kutila, ale spíše perfektně funkční trenažér modelové železnice (postavený na dvorcích a za privátní peníze), dokazují i reakce profesionálních strojvůdců. „Několik mašinfírů, kteří jezdili se skutečným „esem“ mi říkalo, že ta lokomotiva nejen že vypadá jako skutečná, ale že se tak i chová,“ směje se Zdeněk Iš. „Přitom já jsem tu opravdovou nikdy neřídil. Vše jsem odkoukal z videí na internetu.“