Jako na každém stereotypním klišé, i na tom sudetském je leccos pravdy. Z příhraničních oblastí, kde před II. světovou válkou žilo skoro 40 % obyvatelstva, musely po válce odejít skoro tři miliony lidí. Kraj, kde se nacházela podstatná část prvorepublikového průmyslu a řemeslných tradic, třetina orné půdy, tři čtvrtiny všech luk a pastvin, většina vinic, více než třetina lesů a velká část vodních ploch, tím přišel o řemeslníky, technology, správce a hospodáře. Zaniklo zde na 3000 obcí, bylo změněno 23 000 místních názvů. Rozorala se síť pěšin a cest, zmizely orientační body v krajině, hřbitovy, kostely, boží muka, sochy, vyhlídky, restaurace, prameny. Pálily se knihy, obrazy, dokumenty, rukopisy a tisky z klášterů a far. Zmizelo kulturní dědictví, hudba, pověsti, pohádky. Ze Sudet se stala jedna velká sociální laboratoř. Experiment, který v ní probíhal, dopadl tak mizerně, že převládl pocit, že je slušné o něm mlčet.

„Až do začátku 90. let lidé v Sudetech cítili, že tu nejsme doma. Že tu sice bydlíme, ale že bydlíme v cizím,“ řekla nám v rozhovoru Tereza Vávrová z organizace Antikomplex, která se fenoménem Sudet už dvě dekády intenzivně zabývá. Dnešek je podle ní (a podle všeho, co se v Sudetech děje) podstatně optimističtější. Nová generace pohraničářů se už necítí svázaná starými křivdami, protože vyrostla v době, kdy se o nich otevřeně mluví. A je to znát. V krajině se znovu objevují kapličky a boží muka, minerální prameny, ožívají stará řemesla a zpívají se polozapomenuté písničky. Krušnohorské lesy už jsou díky odsířeným elektrárnám zase zelené, na Mostecku vznikají z bývalých jedovatých kališť rekreační areály a útočiště pro ohrožená zvířata. Nechceme to zakřiknout, ale klidně se může stát, že za pár let opustí čeští progresivci své lofty na pražské Letné a pod heslem „Žít Sudety“ se budou ve velkém stěhovat do pohraničních lesů, kde konečně zasadí své plnovousy a dřevorubecké košile do přirozeného prostředí.