Co vám lezení dalo jako geologovi?
Nejdůvěrněji jsem poznal pískovec. Díky lezení jsem objevil mnoho jeho vlastností a dějů, které na něm a v něm probíhají.

Proto jste začal o pískovcích psát vědecké články?
Začalo to v momentě, kdy se mi po těch českých začalo stýskat. To bylo na konci 90. let v Liverpoolu, kde jsem byl na roční stáži. Taky mají pískovce, ale červené, ne tak pěkné jako ty naše. Těm totiž velmi svědčí naše mírné klima, střídání jara, léta, podzimu a zimy. Význam téhle skutečnosti ještě není úplně doceněný.

Čeho si teď na pískovcích všímáte nejvíc?
Třeba zkamenělých stop, většinou doupat ráčků. Ale i mnohem záhadnějších hvězdicovitých stop, které jsme našli zatím jen na Děčínském Sněžníku. To je můj obor, ta nauka o stopách, ichnologie. Mimochodem, na té nádherné stolové hoře u Děčína jsou perfektně vyvinutá i jiná doupata mořských živočichů. Ale zpátky do Liverpoolu. Stýskalo se mi.

A tak jste začal psát?
Krátké články pro odborné časopisy, vracel jsem se ve vzpomínkách k pískovcům, a tím i do Čech, k rodině. Bojoval jsem hodně s chmurami, psaní mi pomáhalo. Dokonce jsem začal objíždět i tamní červené pískovce a napsal článek o lišejnících, které na nich rostou. Zjistil jsem, že je neničí, jak se obecně soudilo, ale za určitých specifických okolností i chrání. Zpětně jsem se dozvěděl, že od toho článku se odrazila jedna studentka na oxfordské univerzitě a napsala o tom disertaci. Poctivě citovala. Takže můj stesk po domově způsobil, že se nějaká holka tři roky něčím zabývala. Měníme osudy ostatních, ani netušíme jak.

Kde máte pískovce nejvíc osahané?
Omezil jsem se hlavně na Dubské skály, což je strašně bohatá a romantická oblast mezi Mělníkem, Úštěkem a Doksy. Úplně pragmaticky – bylo tam dobré autobusové spojení z Prahy. Vyrážel jsem do prostor, kde desítky let nikdo nebyl, naposledy horolezci z řad sudetských Němců. Našel jsem třeba takovou divnou věžičku, pojmenoval jsem ji Starý hřib. Nahoře jsem objevil německý kroužek na lano. Úplně prorezavělý. Ale vrcholová knížka už tam nebyla. Ty staré se zachovají málokdy. Vrcholové knížky sice bývají uschované v krabicích z pozinkovaného nebo i měděného plechu, ale nevydrží krádeže nebo kule od myslivců…

Jak to myslíte?
Jim se kolikrát nelíbí, že se tam leze, tak občas bouchnou někam k vrcholku a občas se trefí do těch krabic.
Vážně? Není to přitažené za vlasy?
Pár střel v pískovcích jsem už viděl… jde z toho mráz po zádech. Co kdyby tam někdo byl?

Kolik máte prvovýstupů?
Asi 750… ale ne zas tak těžkých.

Jak se definuje prvovýstup?
Výstup, který před vámi nikdo podle sportovních pravidel nevylezl. A vám se to povedlo. Buďto jste strašně dobrá a v celé oblasti nikdo tak šikovný zatím nelezl, takže si můžete vybírat ty nejhladší stěny a nejstrmější převisy, kde to zatím všichni zabalili, případně to nikdo ani nezkusil. Nebo je v těch skalách tolik lezců, že padnou zábrany zlézat třeba nízké, ne moc hezké skály. A starší chlapi se vám smějí, že oni to vylezli po cestě z hospody bez lana, ale nestálo jim to za práci s knížkou, slaňovacím kruhem a tak. A pak třetí možnost, o tu jsem se snažil já. Vybrat si z krajiny dosud neprobádané oblasti a najít celé skupiny nových věží, hezkých i nižších, a lézt to, co se mi právě bude dařit. Ty moje skály jsou pro romantiky, blouznivce. Ty, co se mi nelíbily, jsem nezlézal.

Jaké skály se vám líbily?
Když zapadaly do terénu, dotvářely třeba nějaký ostroh nebo skalní zeď, měly hezký tvar, hezký povrch s nějakými voštinami, stěny zpevněné skalní kůrou, kluci ze Mšena tomu říkali polevy. To byly stupy a chyty, na které se dalo spolehnout. V úplně nevýznamné oblasti pár skalek u kokořínské Vísky je vrstva, ve které jsou na pohled malé kruhové důlky, žádná sláva. Ale ty důlky se →
směrem dovnitř rozšiřují, do každého strčíte jeden prst a pokusíte se zatnout pěst. A ono to kupodivu drží. Je to snad nejpodivnější ze všech mých prvovýstupů, dnes už bych to vylezl nanejvýš s lanem shora, možná ani to ne. Už lezu málo, ale jsem správcem řady skal, v péči jich mám asi osmdesát. Ale už to beru trochu lemplovsky, málokdo vydrží lézt výborně do šedesáti.

Co pro vás lezení po pískovcích znamená a znamenalo?
V 70. a v 80. letech to byl pro celou „moji“ generaci únik z vod kontrolovaných režimem někam, kam ta pracka nedosáhla. Lezl můj o dva roky starší brácha, tak jsem ho začal napodobovat. Pak na vysoké na geologii jsem zjistil, že tam jsou lidi, co taky lezou, a přidal jsem se k nim. V té době existovalo asi deset pražských lezeckých oddílů a celý horolezecký svaz měl kolem čtyřiceti tisíc členů, samozřejmě do toho spadaly všechny formy lezení i s horskou turistikou. Většinu těch lidí ale spojovala ta touha utéct ze spárů establishmentu. Paradoxně bylo lezení i trošičku protežovaný sport.

Jak to?
Spolu s orientačním během bylo vnímáno jako branný sport, který se hodí do války. Branné cvičení. Ostatně už za protektorátu a za války sehrály pískovcové skály a lidi, co po nich uměli lézt, svoji roli. Třeba v Českém ráji se skrýval slavný odbojář Joska Smítka. Dodnes se drží jeho tradiční memoriál, vánoční shromáždění na věži Maják. Nahoru se vejde tak 80 lidí, nejkratší cesta má asi 40 metrů. Je to náročné, ale tradice funguje. Smítka byl ikona lezení a odboje.

Nebyly pískovce slabou záplatou pro ty, kdo toužili po vysokohorském lezení? Do Alp se tehdy dostal málokdo.
Pro někoho to byla záplata, pro někoho slabá záplata, ale mnozí z nás jsme byli i na pískovcích spokojení. A kdo chtěl, měl Tatry, ale taky to nebavilo každého. Můj letitý známý, Luboš Martínek, který objevil skály v širokém okolí kolem Mšena a usilovně se o ně staral, byl v Tatrách jednou. Přijel s tím, že to tam je samej lokr.

Lokr?
Samý volný balvan. Nelíbilo se mu to, už tam nikdy nejel. Ale na pískovcích byl nepřekonatelný. Bohužel, v 58 spáchal sebevraždu. S ním budu mít pískovce navždy spojené.

Jak nebezpečné to lezení po pískovcích bylo a je?
Na pískovcích vždycky platilo, že když spadneš, rozbiješ si přinejmenším hubu. Když tam bude chyba navíc, je po tobě nebo skončíš na vozíčku. Ale těch smrťáků, myslím, tolik nebylo. Přišel jsem o několik spolulezců, ale na pískovcích se z nich nezabil nikdo. Pád do dvanácti metrů je k životu, zvlášť když člověk spadne třeba na mechovou stráň… to udělá pár kotrmelců, a když nenarazí do stromu, může jít domů po svých. Ale od dvaceti výš, to už je pravděpodobné, že se zabijete.

Kdy nejčastěji dojde k chybě? Je to v těch nejtěžších místech, nebo paradoxně tam, kde je to „jednodušší“, takže opadne ta největší pozornost?
Obojí. Obecně nejčastěji dojde k chybám ve snaze se blýsknout, jít na hranu svých možností. To jsem párkrát udělal a párkrát jsem taky spadl.

Ošklivě?
Soudě podle následků zranění ani ne, ale je jasné, že i když mi dejme tomu jenom k sobě přišili zbytky kůže na potlučených loktech, týden jsem prakticky nespal, bolelo mě celé tělo. Jednou jsem sletěl, když jsem čistil pískovcovou skálu od volných bloků a hroty od mechu, nejištěný. Žuchnul jsem tvrdě, z deseti metrů, dost dlouho jsem se sbíral, ale odešel jsem po svých. Kvůli čištění skály můj kamarád lezec Mirek Dříza přišel o život, když čistil od volných bloků čedičovou skálu. Uvolnilo se toho najednou moc… nepřežil. Ale neznám pocit pádu „do lana“ z velké výšky, to musí být dost hrozný, i když to život zachrání. Brácha měl jednou obrovskou modřinu kolem hrudníku, jak hodil dvacetimetrovou tlamu „do lana“ ve Sv. Janu po Skalou. To bylo ale v době, kdy se lezec navazoval jen na samotné lano. Dnes už mají úplně všichni kvalitní a vyzkoušené úvazky, ale pořád se můžou oba vážně zranit o skálu. Ale smrťák si nevybavuju. Samozřejmě to platí pro ty klasické cesty, jak už jsem o nich mluvil. Při padání z převisů a hladkých skal hrozí jen (ale dost) nepříjemný pocit a sevření lana při pádu do „vzduchu“. I z toho jsou zranění, ale padání na „lehkých“ cestách je paradoxně mnohem nebezpečnější, vždycky tam jsou nějaké římsy a hroty.

Má pád – teda pokud ho přežijete více méně ve zdraví – pro lezce nějaký význam?
Je to zkušenost. Pár lehčích pádů by člověk zažít měl. Ví, co pádu předcházelo, co příště udělat jinak nebo, eventuálně, jaký typ lezení má potrénovat, aby to příště „dal“.

Co s lezením udělal rozmach umělých stěn?
Odhaduju, že tak nejmíň polovina lidí, kteří si to vyzkoušeli, umělou stěnu nikdy neopustí a do terénu nepůjdou. Můžou se vyblbnout i vybát, můžou bezpečně padat do lana i do matrací. Je tam občerstvení, neprší tam, je jedno, jak je venku. Ale pořád budou lidi, kteří budou chodit ven, na vápence, na pískovce, na čedič, na žulu, kamkoliv. Je z toho vlastně masový sport. To nevadí, ale blbé je, že Facebook a YouTube jsou plné extrémních výkonů…

Proč?
Lidem to kazí radost z běžného „malého“ lezení, které chce taky um a talent a není to žádná samozřejmost. Mnozí mají pocit, že v takovém srovnání nemá jejich malé lezení cenu, připadají si vedle toho úplně zbytečně méněcenní.

Hlavně ta videa točí lidi, kteří jsou trénovaní, museli se to naučit, vypadá to lehce, ale jsou za tím léta dřiny. Pak to nějaký puberťák zkusí a skončí to špatně.
Přesně tak. Adam Ondra je fascinující, to je pavouk. Tohle může přitahovat i odrazovat. Nebo to někdo zkusí a zjistí, že to nejde tak snadno, tak to vzdá, protože na něj nikdy nebude mít. A další to ani nezkusí. Přitom na pískovcové stěně je tak krásně!

Co tu krásu způsobuje?
Adrenalin. Kolísání radosti a strachu. A nakonec to končí radostí. Většinou. V práci na vás někdo řve, něco se vám hroutí, při lezení to je pryč. Okamžiky nejistoty se střídají s okamžiky nalezení řešení. Jistoty. Pevného bodu. A pak zase nejistota.

A pak vrchol?
Absolutní. To z vás spadne všechno. A koukáte dolů… a na okolí. To je krása, která se těžko popisuje. Naše příroda je mimořádně pěkná, kombinace zeleně, vody a skal jako v Českém ráji nebo v Jizerkách. Jezera, bělostné skály, lesy. To se člověku nemůže nelíbit. Ale pro mě se toho hodně změnilo před lety, když jsem měl děti.

Jak?
Do té doby jsem chodil lézt a bral jsem to tak, že se prostě něco může stát. Měl jsem třeba rozepsaný nějaký geologický článek, tak jsem ho rychle dopsal před víkendem, aby byl hotový, kdybych se v sobotu na skále zabil. Možná je to pro někoho neakceptovatelné, ale já to tak fakt vnímal.

Neodcházel jste od nedokončených věcí?
Úplně to nešlo. Ale vždycky jsem si řekl, že alespoň jednu dodělám. Měl jsem fatalistické pocity. Jako student jsem měl mít třeba v pondělí těžkou zkoušku z matiky na geologii, v pátek jsem se toho bál, ale pak v sobotu někde na stěně, v nějaké dramatické situaci, jsem se tomu hlasitě smál.

V rodině jste pro lezení někoho nadchnul?
Všichni to zkusili, lezení bylo i dobrý tmelící prvek. Největší talent má určitě mladší dcera Martina, ale zdraví jí momentálně v lezení brání. S mojí ženou pořád lezeme, ale zásadně jsme si snížili laťku.

Jak důležité je při lezení kamarádství?
Zásadní. Teda zásadní bylo. V době umělých stěn už to tak zásadní asi není. Ale v terénu jo. Většinou to začne nějakou náhodou, narukujete s někým na vojnu nebo jste spolužáci z vysoké, začnete spolu lézt… a pak jste si souzení po celý život. Smutné je, když ty životy pak najednou vyhasnou.

O koho jste přišel?
O Borka Metala. Borek byl jediný člověk, kterého jsem já učil, jak zatloukat na pískovcích kruh, což je základ dělání prvovýstupů. A začátkem roku 1996 mě dostihla zpráva, že Borek a jeho horský spolulezec Petr jsou po smrti. Vyrazili v Tatrách na několikadenní akci s bivaky, mobily ještě neexistovaly, spadli už první den, doslova se s nimi vyvalil obrovský skalní blok. Nebyli hned mrtví, ale v těch minus deseti, či kolik bylo, brzy umrzli… Ale nejvíc mi leží v hlavě Luboš Martínek.

Už jsme ho zmínili. Spáchal sebevraždu.
Měli jsme k sobě blízko. Roky jsme spolu jezdili do skal. Luboš měl přes dva metry, což mu na skalách někdy pomáhalo, jindy překáželo, ale jeho cit pro skálu byl úžasný. Prakticky nepadal. Udělali jsme spolu určitě tak dvě stě cest. Luboš měl obrovské znalosti místopisu i minulosti Kokořínska a s ním celý tenhle svět odešel. Když jsme spolu naposledy mluvili, byl veselý a v klidu. Měsíc předtím jsem ho naopak zastihl v chmurách. Tehdy mi řekl: „Už se na skále v ničem nezlepším, vlastně mě to lezení už nebaví. Ale stejně mě vždycky nejvíc bavilo to běhání po lesích s mapou a pátrání po nových věžích. Jako jsi to měl ty, ale na tobě to každej viděl, ale na mně ne.“


Radek Mikuláš (54)

Geolog a paleobiolog, hledač zkamenělin a pravěkých stop, který mj. objevil otisk tlapy pravěkého ještěra v pražské botanické zahradě. Pracuje v Geologickém ústavu AV ČR. Leze po skalách, věnuje se dálkovému bruslení a orientačnímu běhu. Byl zřejmě první, kdo se pokusil vysvětlit, jak vznikají pískovcové útvary, jako je známá Pravčická brána. „Do časopisu Speleo jsem napsal hypotézu, že pískovec vystavený značnému tlaku je pevnější než pískovec méně stlačený a méně náchylný k solné a mrazové erozi či k vytváření puklin,“ říká Mikuláš. „Ale jsem lajdák, nechtělo se mi k tomu nic dalšího dohledávat.“ To naopak učinil později přírodovědec Jiří Bruthans se svým týmem, kteří tuto teorii doložili laboratorními experimenty.