První otázka má dvě části: Jaký je váš oblíbený film? A proč zrovna „Muž, který sázel stromy“?
Ten film mám rád, ale…

To měl být fór, omlouvám se. Ten film mě přesto v souvislosti s vámi napadl. Je o pánovi, který v pustině francouzských hor sázel několik desítek let stromy. Zůstal po něm les, díky kterému se do hor vrátila voda, ptáci, hmyz i lidé. Kolik je na tom příběhu pravdy?
Film a povídka údajně vypráví o skutečném člověku. Jemu podobných je na světě hodně. Třeba pán jménem Jadav Payeng zasadil během asi čtyřiceti let kolem pěti milionů stromů a změnil tím ekosystém na obrovském území Indie.

Má sázení stromů opravdu tak velký vliv na svět kolem nás?
Stromy jsou nejmocnější nástroj, který příroda sama pro sebe vytvořila. Fungují zhruba jako kůže na našem těle. Planeta jejich prostřednictvím dýchá, hospodaří s vodou, s teplem, chrání a obnovuje půdu a veškerý život, který se odehrává na povrchu i pod ním. Bez stromů nemůže příroda fungovat, stejně jako člověk nepřežije bez kůže.

Nebýt zásahu člověka, tak by Zemi pokrývaly stromy?
Dnes nám to může připadat divné, ale je to tak. Přirozený vývoj života na naší planetě vždycky směřuje k velkému množství stromů. Nemusíme se ale vracet do dob, kdy Zemi pokrývaly pralesy. Stromů bylo všude kolem nás daleko víc ještě poměrně nedávno. Ze starých kronik se nám dochovaly popisy, že když šel poutník českou krajinou, tak střechy domů uviděl až v okamžiku, kdy vkročil do samotné obce. Zdálky je nebylo skrz koruny stromů vidět.

Dnes je to spíš naopak. Skrz domy není vidět stromy.
Nemluvíme o tom, ale úbytek stromů v naší krajině je obrovský. Nejde jen o jejich kácení. Ohrožuje je akutní pandemie kaštanů, jasanů, jilmů a dubů. Jehličnany decimuje kůrovcová kalamita. Výsledek je, že vegetace pokrývá už jen asi třetinu naší republiky, zbytek se rychle mění na step a poušť.

Čím to je?
Stručně řečeno: špatným hospodařením.

Víme, jak to dělat líp?
Ideální způsob fungoval v Sudetech. V horských oblastech, kde obyvatelé museli žít v souladu s krajinou, aby se vůbec uživili. Nedaleko našeho sídla v Nivách je obec Adamov, kde je dodnes jejich systém vidět. Krajina byla osázena vegetačními pásy ovocných stromů. Stromy lemovaly všechny vodoteče, meze, a vrchy, dělily půdu jak podélně, tak příčně. Lidé hospodařili na polích, která tak byla přirozeně chráněna před prudkým větrem, vysušováním a erozí půdy, a zbytek krajiny byl přirozeně zarostlý lesem.

Je možné ten stav vrátit?
Ano, a není to vůbec nereálné. Spočítali jsme, že by stačilo, abychom na našem území vysadili šest mi­liard stromů.

To není nereálné?
Zdá se to být obrovské číslo, ale je to jen dojem. V Česku je asi šest tisíc obcí, každá z nich má v katastru půdy asi dva a půl tisíce hektarů. Pokud by každá obec vyčlenila pro výsadbu nových stromů pouhých sto hektarů, mohla by na nich vysadit milion stromů. Sto hektarů není nijak moc. Dají se lehce najít podél vodních toků, na vysokých kótách, na mezích, kolem cest a sem tam nějakém remízku. Tedy přesně na těch místech, kde původně stromy v krajině rostly a kde je jich nejvíc potřeba.

Aha, to vážně zní celkem reálně.
To je nejen reálné, ale není to vůbec problém. Jen my ve spolku PagoPago zasadíme ročně na tři sta tisíc stromků. Jen tak, během kurzů sázení. Vypěstovat milion stromů vážně není problém. Ale neděláme to, protože se to nevyplatí finančně.

Pokud bychom začali sázet stromy takto ve velkém, zbylo by nám dost půdy na obživu těch cca sedmi miliard lidí, co jich na planetě je?
Při dobrém hospodaření by v prostředí naší republiky stačilo na roční obživu jednoho obyvatele 0,2 hektaru orné půdy. V současné době máme k dispozici zhruba dvojnásobek. Kdybychom byli ochotni změnit skladbu svého jídelníčku, tak čísla vychází ještě lépe. Vegetarián potřebuje jen asi 0,1 hektaru a vegan 560 metrů čtverečních. Tam ale vůbec nemusíme zacházet. Můžeme chovat zvířata, jíst vajíčka, vyrábět sýry, a přesto účinně bojovat proti negativním jevům, které odlesněná krajina přináší. Půdy na to máme dost.

Proč to tedy neděláme?
Jak už jsem říkal – špatně s půdou hospodaříme. Teoreticky by měla být největším hospodářem firma Lesy ČR. Hned po revoluci, v roce 1992, ale ministerstvo zemědělství rozhodlo, že se její pravomoci převedou na soukromé firmy a Lesy ČR budou všechno jen administrativně zastřešovat. Soukromé firmy ale mají logicky největší zájem maximalizovat zisk a na ochraně krajiny jim nezáleží. Stejně funguje naše zemědělství. Státní půda u nás už v podstatě téměř neexistuje, a pokud obce nějakou vlastní, mají ji v dlouhodobém nájmu velké zemědělské firmy. Ty nemají zájem vysazovat dřeviny, protože pobírají dotace vypočítané podle plochy osázené půdy. Takže se u nás hospodaří trojpolním systémem pšenice–kukuřice–řepka a výsadba dřevin v krajině je nemožná.

To nezní hezky.
Ono to hezké není. Nedávno jsem jel naší krajinou s kamarádem ze zahraničí a on se mě ptal, jak se tu můžeme uživit.

Můžeme?
Nemůžeme. Třeba ovocnářství dokáže v případě ideální úrody pokrýt naše potřeby jen asi ze 40 %. Bude hůř, protože každý rok se vykácí na tři tisíce hektarů ovocných stromů a zasadí se jen desetina. V roce 1928, kdy po kruté zimě proběhlo sčítání ovocných stromů, jich u nás v ovocných sadech rostlo padesát milionů. To bohatě pokrývalo naši spotřebu a velké množství stromů bylo necháno pro obživu hmyzu a zvěře. Od té doby u nás ale celých 90 % všech ovocných dřevin zmizelo.

Jaké má naše špatné hospodaření důsledky?
Za posledních třicet let jsme přišli o 70 % hmyzu, vyhynulo 33 % polního a 16 % lesního ptactva, což je stav přímo katastrofální, ale bohužel je to jen začátek, protože neděláme nic pro to, abychom stav zvrátili. Kam to až může vést, ukazuje příklad Kypru. Ostrov by v ideálním případě potřeboval, aby celých 100 % půdy pokrýval les. Kvůli výstavbě a zemědělské výrobě ho ale dnes na Kypru zbývá necelých 19 % a zdejší ekosystém je v nenávratném rozkladu. Ostrov doslova umírá.

Takže nám není pomoci?
Je nám pomoci, pokud budeme ochotni radikálně změnit svůj hodnotový systém. Namísto zisku se budeme muset přeorientovat na hodnoty jako solidarita, vzájemnost, udržitelnost, schopnost uskromnit se. Přejít na nový způsob fungování firem, které nebudou primárně generovat zisk a namísto toho budou poskytovat sociální zajištění svých zaměstnanců a ochranu životního prostředí.

Opět se musím ptát sám sebe, jestli je něco takového reálné.
Můj názor je, že ano, ale aby starý hodnotový princip mohl zaniknout, musí jeho vyznavači umřít a přijít nová generace, která neodvozuje štěstí z hromadění majetku.

Můžeme něco dělat hned?
Začít můžete třeba u nás v centru PagoPago v Široké Nivě. V obci, která stojí v oblasti katastrofálně postižené kůrovcovou kalamitou. Pořádáme tu kurzy výsadby a péče o stromy, pěstujeme stromy starých odrůd, pečujeme o školky sazenic a sbíráme semena stromů. Jezdíme po republice s přednáškami a semináři pro veřejnost i pro orgány státní správy. Pomáháme hledat nová místa k výsadbám. Připravujeme učebnici samozásobitelství, kterou chceme aspoň trochu kompenzovat zrušený školní předmět pěstitelských prací. Když se zapojíte do jakékoliv z těchto činností, uděláte hrozně moc. Anebo prostě jen přijeďte. Máme tu malý domek, kde můžete přespat, uvařit si a každé ráno vyrazit do terénu sázet stromy.