Pokud nad prvním odstavcem kroutíte nesouhlasně hlavou, zkuste se okolo sebe někdy trochu rozhlídnout. Ta touha nebejt jen trapnej Čech totiž prýští z každýho koutu. Seriálová herečka Miluše Bittnerová je českou Marilyn Monroe. Před pár lety tragicky zahynul Karel Zich, přezdívaný český Elvis. Zpěvačka Tereza Kerndlová se nenarodila jen tak někomu, ale českému Franku Sinatrovi, Ladislavu Kerndlovi. Na dovolenou jezdíme do Českýho Švýcarska, na výlety k Velký Americe, mrknout na „český Grand Canyon“, po cestě na jih se stavujeme na Český Sibiři a v Praze se často na Petříně muchlujem pod českou Eiffelovkou.

Kdo by to byl do Vladimíra Mišíka řekl, že jednou zplodí Justina Biebera. Respektive českého Justina Biebera, jak se říká jeho synu Adamu Mišíkovi. Ten už asi pravděpodobně netuší, kdo byla Janis Joplin, ale to nevadí, může potkat aspoň tu českou, kterou je prý Věra Špinarová. Na internetu se dá dokonce i vyhledat, že jistá Leona Gyöngyösi je českou Beyoncé.

Další takovou roztomilou ukázkou upoceného světáctví jsou revivaly. Najdou se u nás v podstatě všechny od Abby až po ZZ Top. Nejabsurdnější je, že svůj revival už má dokonce i Michal David, ale to je bizár zase z jiného soudku.

A tak si tu hrajeme na Emeriku a Londn a velkej rakenrol a halyvůd a máme pořád tendenci se srovnávat se světem a stavit se na úroveň velkejch hvězd. To, co skutečně český a naše a původní je, nás tak moc netankuje, nějakou historii znaj lidi maximálně z Oprásků a na ulici 90 procent kolemjdoucích nebude vědět, proč slavíme svátek svatýho Václava. Naše světáctví začíná a končí u vykrádání názvů míst a jmen umělců a naše češství se omezilo na vykřikování nenávistných hesel ve chvíli, kdy nás někdo „cizí“ prosí o pomoc. V tu chvíli jsme zase zpátky strašně malý a z některejch se stává českej Ku Klux Klan.