Tu starou známou hlášku o tom, že hádat se na internetu je totéž jako vyhrát paralympiádu, asi každej zná. Když se ale podíváte na facebookové diskuse posledních dní, vypadá to, že o to, projet cílem na invalidním vozíku jako první, je nejvyšší meta pro spoustu lidí.

V Paříži se stala děsivá věc. Strašlivá, mrazivá a fatální. Co to znamená pro světovou politiku, pro muslimy v Evropě, pro Evropany obecně a pro bezpečnostní opatření naší země, to řešit nebudu a nechci, nejsem odborník.

Co mě fascinuje, jsou neutuchající nesmyslné hádky na Facebooku, kde se lidi okamžitě (ostatně jako vždy) dělí na jednotlivé tábory zastávající jasné názory na situaci. Mezi tábory se nepřebíhá, kdo má jiný názor, je naprostý idiot, a kdo si nedal do profilovky Je suis Charlie, je pozér a srab. Jako by se světové dění odehrávalo na tajmlajně a celá Al Kajdá jednala podle toho.

Asi vás to překvapí, ale světu okolo je jedno, co nasdílíte za fotku a jestli si vymažete z přátel někoho, kdo ji nenasdílí. Každej je najednou bič boží a novej papež. Prostředí Facebooku způsobuje, že lidi odbíhají od řešení toho opravdového problému k nekonečnému přeměřování pindíků a dokazování si, kdo je větší pravdoláskař, hyperkorektní sluníčkář, politolog, znalec teroristických organizací, znalec konspiračních teorií a rasista.

Najednou se úplně ztrácí to, co by se řešit mělo a na co by se celá lumpenkavárna, všichni pseudointelektuálové a celá tahle takzvaná elita měla zaměřit – na boj proti terorismu a zároveň boj proti těm, kteří šmahem celý islám považují za extremismus. Nekonečným honěním ega v diskusi na Facebooku toho asi nedosáhnem.